„Boj o mužství“

Před startem…

Již 7. ročník šíleného závodu, který je považován za největší extrém svého druhu v České republice (a myslím, že i na světě:-) ), měl letošní základnu v Komorní Lhotce. Malebná vesnička v pátek 9.10.2009 večer přivítala cca 280 dvojčlenných týmů, takže skoro 600 lidí. Dorazili jsme na základnu někdy po 20 hodině a šli si pro informační leták, kde mimo jiné stálo, že letos poprvé je zakázáno používat přístroje GPS k navigaci anebo také to, že organizátoři se zbavují veškeré zodpovědnosti za účastníky závodu. Podepsaný papír jsme odevzdali u registrace, kde nám milé paní dali na ruku náramek s číslem našeho týmu a tričko závodu. Tak jsem si říkal, že když vidím všechny ty lidi ve značkovém oblečení typu „moira“, kvalitními trekovými botami a malými batůžky, že vezmu to tričko a pojedu domů. Měl jsem na sobě kalhoty za 80 Kč, ve kterých pracuji na brigádách na Mojské nebo doma. Taky už na startu byly špinavé. Byla však tma, takže nikdo nic neviděl:-) V porovnání s účastníky jsem měl dost věcí v batohu, jehož váha hravě přesahovala 12 kg. Snažil jsem se tak ještě co nejvíce jídla sníst před startem, ale tělo nemělo hlad. Ochotně jsem nabízel své sladké zásoby ostatním účastníkům závodu, ale nikdo nechtěl. Nezbylo mi tak, než na trať vyrazit s tímto jídelním arsenalem: 10 suchých rohlíků, 100g racio chlebíčků, 4mi čokoládami Milka, 5ti čokoládmi Forte, z pití to byl 1,5 litru Red Bulu a necelý litr vody. Spoléhali jsme na vodu s čistých potůčků a studánek. Zbylo mi však asi polovina jídla.

Po 21:15 si vzal slovo hlavní organizátor David Říman, který všechny účastníky seznámil s pravidly a důležitými pokyny nezbytnými pro průběh závodu. Zvlášť poutavé byly instrukce při setkání s medvědem. Jak jsem čekal, při setkání s medvědem si máme lehnout na břicho, poznámka, že není člověk, který by si před medvědem lehal na záda, všechny rozesmála. Byl to však poslední smích na dlouhou dobu. Podruhé jsem se smál až o den později ze své vlastní chůze…

Start a „startovací vrchol“ KYČERA U KOMORNÍ LHOTKY (768 m n. m.), dosažen cca 22:48, 2.3 km

Přesně ve 22:00 to vypuklo. Na plátně se objevilo 5 beskydských vršků, z nichž postupně mizel jeden za druhým, aby nakonec zbyl vršek Kyčera u Komorní Lhotky, tzv. startovací vrchol, který ještě nebyl jedním z 5ti vrcholů. Zde každý tým musel odevzdat žeton s číslem svého týmu. Smysl tohoto kroku jsem nechápal, ale bylo to asi proto, aby organizátoři věděli, kolik týmů je na trase a zda to někdo nezabalil hned po vyjití ze základny. Cesta na Kyčeru byl jeden dlouhý had, „čelovkový“ průvod, vypadali jsme jako bludičky. Nechali jsme se unášet davem, což se v danou chvíli jevilo jako dobré, jelikož cesta nebyla příliš jasná. A průvod se tak prodíral spíše houštím, než po plánované cestě. Tehdy poprvé jsem (myslím), nechtíc píchl mého parťáka Lukáše trekingovou holí. Podruhé se mi to stalo ještě cestou na druhý vrchol (tam to bylo intenzivnější). Kolem 23 hodiny jsme byli na Kyčeře, vhodili do příslušné kasičky náš žeton č. 123 a dozvěděli se první vrchol – byl jím Malchor, kopec nedaleko Lysé hory. Asi 5 minut jsme nad mapou konzultovali nejlepší trasu a poprvé se občerstvili.

1. vrchol: MALCHOR (1219 m n. m.), dosažen SO ve 2:14 hod., 21.7 km

Z Kyčery jsme pokračovali po lesní cestě až jsme se napojili na modrou na Kotař. Našim plánem bylo pokračovat po modré dolů do údolí Morávky, do obce Pražmo. Dle našeho odhadu jsme z Kyčery vycházeli v první stovce týmů. Dokonce jsme běželi. Poprvé a naposledy. Po cestě jsme se setkali s týmem, který byl v minulých ročnících dvakrát na 6. místě – což je luxusní umístění. Tak jsme si říkali, že se jich budeme držet:-). Uvědomili jsme si, že jsme asi na tom, co se týče pořadí, dost dobře. To nás tak motivovalo, že jsme se najednou ocitli mimo onu modrou značku. Chvíli na to jsme ztratili i ten tým z Ostravy. Protože oni se dali doprava a my doleva (spletl jsem si totiž ten tým ještě z jedním a vydali se doprava). Šli jsme tak ve skutečnosti na opačnou stranu, než jsme chtěli. Ještě na dalším rozcestí jsme diskutovali s dalšími asi třema týmy, kudy se vydat dál. Intuice mi říkala, že musíme jít doprava, většina však byla pro levý směr. A tak jsme šli. Objevili jsme se sice v Morávce, asi 2 km od Pražma, od hotelu Travný, kde jsme chtěli být původně. Suma sumárum asi 4 km zacházka. To na psychice nepřidalo. Tak nadějný start a nyní, cestou na první vrchol už první „kufr“. A tak jsme šli po asflatce do Pražma a odtud pak pokračovali údolím vedoucí do obce Krásná. Tempo bylo svižné, dohnali jsme dalších několik týmů. V Krásné jsme odbočili na žlutou turistickou značku, udělali první, asi 3 minutovou přestávku na napití od startovacího vrcholu, a pokračovali už jen do kopce na Malchor, asi 5 km stoupání. Poprvé cítíme nohy, přesto předběhneme asi dalších 5 týmů. Pak ale nastává u Lukáše krize. Poslední 3 km na Malchor je mu blbě, potřebuje několik přestávek a týmy, které jsme předehnali, se přes nás přehrnou. Lukáš má zrychlený tep, mžitky před očima. Později jsme usoudili, že to bylo z energetického nápoje, kterého vypil více než půl litru. Tělo to zkrátka nepřijalo. Popoháněl jsem ho dopředu, dokonce i ironicky poznamenal, tak se vrátíme ještě před prvním vrcholem? (Tuto skutečnost jsem však nehodlal připustit). No ale nakonec jsme došli na první vrchol – Malchor, kde jsme se prodírali borůvčím. Až o několik hodin později, za světla, jsme poznali dle barvy kalhot, že ještě nějaké borůvky tam zbyly. Pocit zadostiučinění z dobytí prvního vrcholu ve 2:14 hodin ráno nám vliv novou sílu do žil, Lukášovi už nebylo tak blbě, ale věděl naprosto přesně, že toho energy drinku se už ani nedotkne. Druhým vrcholem měl být Smrk.

2. vrchol: SMRK (1276 m n. m.), dosažen v SO v 6:19 hodin, 39.2 km

Výběr druhého vrcholu mě celkem potěšil. Hlavně proto, že jsem věděl, kde to je, a tudíž nehrozilo zabloudění. Navíc se celá trasa dala dojít po značené turistické cestě. Zvolili jsme jistotu po červené z pod Lysé hory. Nebylo mi jasné, proč některé týmy šly na Lysou, ale dolů směr Ostravice jsme šli dlouho sami. Až když jsme se zastavili u studánky nedaleko Butořanky, přišly po nás ještě tři týmy. Čepování vody ze sotva tekoucího pramene trvalo dlouho (suchý podzim), tak jsem se napil z vody pod pramenem a tak i rychleji pomoci hrníčku naplnil své dvě flašky na vodu. Byly asi 3 hodiny ráno. Na Lukáše šla únava, já ji zatím nepozoroval. Chůze však bránila usnout. Dal jsem si suchý rohlík, ale spíše než pro hlad to bylo pro to, abych odlehčil batohu (no těch 43 gramů jde poznat, že:-)). Cestou do Ostravice byla ještě jedna studánka a tak jsme pili. Vody není nikdy dost. Ve 4:15 ráno jsme byli v Ostravici. Před námi – 8km stoupání na Smrk. Na první pohled to nezní jako moc, ale skutečnost byla jiná. Cesta nahoru se nám zdála dlouhá. Většinu cesty jsme šli sami, jen v polovině jsme se setkali se 2 týmy a dali krátkou pauzu. U mě padl Red Bull. I když byla cesta zdlouhavá, čím jsme byli výše, tak tím se nám otevíral pohled do údolí, kde svítilo spoustu světýlek. To ještě nebyla mlha. Část cesty vedla opravdu krkolomným chodníčkem, chválil jsem organizátory za pestré nápady. Asi kilometr před vrcholem začíná něco padat z nebe. Pro mě první letošní sníh. Je to jen pár vloček, ale je. Díky neustálému pochodu nám není zima, ale teplota vzduchu musí být jen něco málo nad bodem mrazu. Těsně před vrcholem se ještě přidává mlha. Cestou na Smrk jsme si mysleli, že jdeme někde na začátku, protože před námi nikdo nikde. Ale před vrcholem jsme potkali asi 20 týmů, kteří se vraceli ze Smrku – šly již na třetí vrchol. Čili první asi nebudeme:-). Na Smrk jsme dorazili právě za svítání – po čtvrt na sedm ráno. Naše pořadí bylo těsně po první padesátce. První tým tu byl jen tak pro zajímavost už 2:48:-). Po dosažení druhého vrcholu jsme si dali pauzu na snídani. Ta se v mém případě skládala z jednoho sucharu a čokolády, Lukáš si dal rohlík se salámem a sýrem. Taky jsem se pokoušel usušit dres na větru, který vál – a byla pěkná kosa, když jsme tam seděli. Při asi 100% vlhkosti vzduchu, naplněném vodními kapkami mlhy, jsem však nebyl příliš úspěšný:-). Za dobu snídaně dorážely na vrchol další a další týmy, které hned odcházely, takže jsme se propadli někde na 80. místo. Ale nám to nevadilo, protože jsme počítali, že si udělají pauzu jindy a ne zde na Smrku za kosy a větru jako my. Potřebovali jsme však doplnit energii. V nohách máme cca 39,2 km. A když jsme se dozvěděli třetí vrchol, polilo nás horko – Velký Polom. I sami organizátoři říkali, že to je drsné. Radil jsem několika týmům, kde ten vrchol leží a hrozně se divili, když jsem pro lokaci Velkého Polomu musel rozvinout celou mapu Beskyd.

3. vrchol: Velký Polom (1067 m n. m.), dosažen v SO v 15:01 hodin, 74,1km

Jak ukázaly celkové výsledky, druhý vrchol byl pro mnoho týmů tím posledním. Na Velký Polom totiž došlo jen 84 týmů z celkového počtu 271 tedy necelá třetina. Vliv na tento fakt mělo bezesporu i počasí. Organizátoři již dopředu slibovali, trochu sarkasticky, že „počasí tentokrát slibuje opravdu extrémní zážitek“. A taky že ano. Již po osmé hodině ráno se rozpršelo a kolem 9 to byl fakt slejvák. V ten čas jsme sestupovali ze Smrku po žluté dolů k přehradní nádrži Šance. U přehrady jsem zjistil, že jsem cestou ztratil krokoměr:-(. Tak jsme ušlou vzdálenost dále měřili podle hodnot na turistických oznamovatelích. Cestou dolů jsme potkali asi 50 týmů (jestli ne víc), jak šli teprve na Smrk. Bylo mi jich svým způsobem „líto“, že jdou teprve nahoru. Tyto týmy zvolily cestu po žluté z Lysé hory – a tím se mi vysvětlilo, proč na Smrk přes Ostravici šlo poměrně málo týmů. Potkali jsem také naše dva „partnerské“ týmy (Peťu s Fikem a Hanku se svým bráchou). Fik cestou nahoru nevypadal již příliš spokojeně, jako ostatně většina těch, co se drápali nahoru. Tušil jsem, že to je první a poslední okamžik, kdy se na trase potkáváme. Déšť nejvyššího rázu nás chytil na hrázi přehrady Šance. A tak jsme se na přehradě na chvilku schovali, spolu s asi 5ti týmy pod takový malý přístřešek. Vytáhl jsem pláštěnku, kterou jsem den předtím koupil. Stála mě 249 korun a je to cyklistické pončo. To mi „zachránilo“ kůži. Neboť jsem neměl špičkovou outdoorovou bundu, jako řada borců. Ovšem déšť byl natolik silný, že i tyto bundy dostaly zabrat a závodníci byli totálně mokří. Sice jsem s tou pláštěnkou vypadal komicky, ještě když jsem pod ní šel s holemi – jako valící se medvěd:-). Přezul jsem si taky mé druhé boty – zimní, protože mé tenisky nevydržely déšť. Mé nohy byly, jako bych chodil ve vodě. Ve druhých botech jsem tak měl teplo. Valili jsme se tedy dál. Od Smrku jsme k přehradě ušli 7,5 km, ale před námi bylo ještě asi 11 km na Bílý Kříž a odtud dalších 13 km na Velký Polom. Hrozná představa, takže jsme ji ani nerozvíjeli. Cesta na Bílý Kříž od přehrady Šance byla asfaltovka a neskutečně se táhla. Déšť sice ustával, ale pršelo stále. S námi šly ještě asi 3 týmy. Chůze se stávala jaksi automatickou, už jsme ani neuvažovali nad tím, že jdeme. Cestou na Bílý Kříž se stala nemilá věc Lukášovi – začaly puchýře na nohou. Chtěl si to hned zalepit, ale protože pršelo, nebylo kde, čekal na nějaký přístřešek, ale žádný nebyl. Asi po 5km cesty jsme špatně odbočili. Nechtěli jsme vytahovat mapu kvůli dešti a cesta, kterou jsme zvolili, se nám zdála vhodnější (spojil jsem si to s představou, že jsem tudy jel na kole – a modrá značka, po které jsme měli jít rozhodně nebyla pro kola stavěná). Tak jsme, spolu s dalšími dvěma týmy šli dále po červené. Jeden z týmů minulý rok zvládl 4 vrcholy. Volbou zelené značky (a následně červené přes Vyšní Mohelnice) jsme si prodloužili cestu asi o 2 km. Někdy v tu dobu mě začalo bolet pravé koleno. Kdyby se to zhoršovalo, museli bychom odstoupit. Vzal jsem si Ibalgin – a bolest ustávala. Tak jsme mohli jít dál. Jeden s týmů, se kterými jsme šli, se na Visalajích odpojil s tím, že to balí a jede domů. V takovém hnusném počasí to nestojí za to (byl to ten tým, který minule zvládl 4 vrcholy). Pomyslel jsem si, tak to se startovní pole asi hodně proředí. A taky že ano. Jen 21 týmů (z amatérů), pro které byl druhý vrchol posledním, došla zpět na základnu po svých (a že to byl velký kus!!!). Jeden tým šel ze Smrku do Komorní Lhotky plných 18 hodin! Ale došli po svých a tak byli poměrně dobře klasifikováni. Dle pravidel týmy které sice měly méně vrcholů, ale došly na základnu po svých, byly lépe umístěni než ty týmy, které měly vrcholů více, ale nechali se odvézt (vzdali). Po druhém vrcholu závod vzdalo 98 týmů u amatérů a téměř polovina! profesionálů. My s Lukášem jsme však pokračovali na Bílý Kříž, před ním jsme prožívali asi největší krizi ohledně toho, zda to vzdát, či ne. Lukáš má puchýře, každý krok jej bolí, mě začalo bolet koleno. Jen na třetí vrchol je to ještě 16 km a z něho, pokud bychom to nechtěli vzdát a dojít na základnu po svých ještě další nehorázná dávka kilometrů. Půl kilometru před Bílým Křížem jsme si udělali asi 20ti minutovou pauzu, Lukáš si zalepil puchýře, já vyměnil mokré ponožky za suché. Prošlo kolem nás asi 15 týmů. Šly zcela jistě do restaurace na Bílý Kříž. Dověděli jsme se, že naše dva partnerské týmy končí závod. Zůstáváme tedy sami. Paradoxně nás to motivuje jít dál. Chceme ujít co nejvíce, už nás to nebaví a nechceme ztrácet čas. Proto se rozhodneme minout chatu na Bílém Kříži (kde jsme si původně chtěli dát smažák a hranolky) a jít dál po červené až na Velký Polom. Lukášovi nepomohlo zalepení, bolest mého kolena částečně ustala, přesto jsem chvílemi vypadal jak kulhající mrzák opírající se o hole. Cestou z Bílého Kříže na Muřinkový vrch jsme předběhli asi jen 5 týmů. Sami jsme se divili, kde se najednou vzala taková energie. A my šli. Cesta od rozcestí pod Malým Polomem k Muřinkovému vrchu bylo jedno velké bahniště. U kaple na Muřinkovém vrchu jsme se zastavili a ve studánce opět načepovali vodu. Od třetího vrcholu nás už dělil jen kilometr. Cestou z Muřinkovéého vrchu na Velký Polom jsme potkávali týmy vracející se zpět, jdoucí už na čtvrtý vrchol. V tu chvíli jsme věděli, že jsme dohnali už ty opravdu dobré borce, kteří se pohybují v prvních desítkách míst. Když jsem se jednoho z týmů zeptal, kteří už byli na 3. vrcholu, jaké je jejich průběžné pořadí, vydal jen nějaký nesrozumitelný zvuk – později jsem se dozvěděl, že to byl tým z Finska! Po 8,5 hodinách chůze jsme tak dosáhli další vrchol – Velký Polom. Když jsem na něm vytahoval mapu, abych se podíval, kde leží čtvrtý vrchol – Suchý u Komorní Lhotky, tak mě organizátoři hned fotili – nebo spíše moji mapu, která působila spíše jako smetí, byla roztrhaná a mokrá. Nikdo by neřekl, že jsem ji koupil před 30 hodinami. Třetí vrchol tedy dosažen. Sílu jsme ještě měli, koleno drželo na Ibalginech a Luki neskutečným způsobem nesl bolesti puchýřů – šel a šel – tudíž jsme chtěli dát ještě ten čtvrtý vrchol (pátý ještě uvidíme). Protože je blízko základny. Pohybovali jsme se někde kolem 45. místa celkově.

4. vrchol: Suchý u Komorní Lhotky (628 m n.m.), dosažen v SO ve 22:24 hodin, 101,6 km

Jestli to bylo doposud obtížné, pak to, co se dělo mezi třetím a čtvrtým vrcholem bylo takřka nesnesitelné. Pro cestu na 4. vrchol jsme zvolili vrátit se na rozcestí pod Malým Polomem stejnou, velmi rozbahněnou cestou, protože jsem nechtěli sejít z hřebenu. Alternativu přes údolí Horní Lomné po žluté z Muřinkového vrchu na Přelač a pak dále přes Kamenitý na Babí vrch volilo asi většina týmů, protože s námi nikdo nešel a když jsme se ptali týmů, kteří šli teprve na třetí vrchol, zda se někdo tudy vracel před námi, říkali, že ne. Hřebenovka se všelijak kroutila, občas jsem zabodl tyčku i půl metru do bahna – a to v místech, kde se organicky propojoval turistický chodník s potůčky. Až na Čuboňov se vracelo dobře, avšak ty 2 km na rozcestí Pod Malým Polomem se neskutečně táhly. Nekonečné. Po těchto dvou kilometrech jsme si udělali asi 10 minutovou přestávku, doplnil jsem energii posledním Red Bullem a Milkou. Na Lukáše dolehla krize z puchýřů. Už tak ušel asi 25km jako opravdový bojovník. Taky se ohlásila únava a chtělo se mu spát. Jenže asi 28 km od základny, daleko od veškeré civilizace, v zimě, promočení a spocení bez spacáků, není ta nejlepší kombinace to zapíchnout. Hlavně když bylo již 17 hodin a brzy bude tma. Museli jsme jít. A cesta na Suchý byla opravdu děs. Hlavně kvůli puchýřům, které se v tuto chvíli již vyskytovaly i u mě. Trasa vedla přes Lačnov a Slavíč. Zde jsme se museli zastavit. Puchýře bolely a měli jsme žízeň. Cestou žádná studánka a tu trochu vody, co jsme měli, jsme chtěli šetřit na horší časy (které opravdu ještě přišly). Na Slavíči jsem si dal 2 půl litrové kofoly, Lukáš pivo. Hltal jsem tento ledový nápoj – ideální na zápal plic. V chatě byl ještě jeden tým. Ti neměli tak naspěch jako my, jelikož jsme měli na určitou hodinu připravený odvoz z Komorní Lhotky. Zde už jsme věděli naprosto jistě, že na pátý vrchol už nepůjdeme. Když jsme opouštěli chatu na Slavíči, byla už totální tma (asi 18:30), navíc se na hory snesla taková mlha, že bylo vidět tak na metr, víc ne. Navíc světlo mojí čelovky se od mlhy odráželo, takže jsem neviděl skoro nic. Museli jsme být stále ve střehu, abychom neztratili červenou. Ten, kdo zná okolí Babího vrchu, ví, jak lehce to jde (není tam nějaká úzká cesta, ale lesní plocha, více širokých cest). Zde jsme narazili na týmy, které přicházely od Kamenitého. Ujal jsem se vedení skupiny, protože oni to tu moc neznali. Společně jsme se tak dostali (asi 4 týmy) až na Kalužný. Odtud už byla cesta poměrně zřetelná, i když kvůli mlze byla viditelnost nulová. Díky pomalé chůzi Lukáše, který statečně bojoval s puchýři a každý krok působil nesnesitelnou bolestí, nás ostatní týmy předběhly (když si už byly jistí cestou). Avšak, jak jsem očekával, měly pak problém na rozcestí k Ropici. My ne a tak jsme je zase předběhli, i tou pomalou chůzí. Měl jsem z toho takovou radost. Snažili jsme se jim „ztratit“, ale šli jsme příliš pomalu. Tak jsem zase „dovedl“ větší skupinu týmů přes Ropici na Velký Lipový. Odtud už cesta na Ropičku byla jednoduchá a ty ostatní týmy nám zdrhly. My bojovali už jen s bolestí a tím vědomím, že za dvě hodiny nás dole čeká odvoz – a my nejsme jisti, zda to stihneme. Navíc se mi vybil mobil (kvůli častému hledání operátora) a Lukášův mobil namokl tak, že nešel ani zapnout. Dle pravidel jsme měli mít dva funkční mobily a my neměli ani jeden, avšak ne naši vinou. Stane se. Začínalo to být vyčerpávající i psychicky. Když jsme došli na Ropičku (konečně), znovu jsme dostihli týmy, které nás předběhly plus ještě jiné. Mohlo tu být i více než 10 týmů. Společně jsme se vydali opět po červené, ze které jsme měli odbočit asi po 1,5km doprava na neznačenou cestu klesající na kýžený čtvrtý vrchol. Avšak stalo se to, co se stává. Mapa neseděla se skutečností. Na mapě měla totiž červená vést přes vrcholek Lipí a na něm se mělo odbočit doprava, avšak značka vedla kolem vrcholku, ne přes něj, jak bylo uvedeno v mapě. Ze všech týmů byla cítit jistá dávka nervozity. V nohách máme asi 100 km, blíží se 22 hodina. A tak nezbývalo než logicky uvažovat a jít z červené na vrcholek po pravé straně, který byl oním Lipím. Tam jsem nahoře našel tu cestu (opět jsme pomohli ostatním týmům) a sestupovali dolů. Byl jsem přesvědčen, že jdeme správně. Dle mapy tu jiná cesta nebyla. Jaké však bylo naše nemilé překvapení, když jsme došli na svážnici, kde ona cesta končila – a čtvrtý vrchol nikde. Tady něco nehraje. Ani nechtějte vědět, co mi v tu chvíli probíhalo hlavou. Sahal jsem si už i na dno psychických sil – a konec stále v nedohlednu, čas běží, odvoz už nejspíš čeká dole a my jsme někde v lese. Ale po chvilce jsme našli vzkaz od organizátorů, že máme postupovat po šipkách – nejspíš i oni měli problém s onou „jedinou“ cestou. Tak jsme se dostali (a přivedli) i několik dalších týmů ke 4. vrcholu. Do kartičky nám napsali čas 22:24. Pátý vrchol byl Travný. Ale o tom už jsem nechtěl nic slyšet – a Lukáš teprve ne. Z výsledků jsem se dozvěděl, že pátý vrchol zdolalo jen 9 amatérských týmů a 7 profesionálních. Kdybychom neměli ty šílené puchýře, mohli bychom to dát. Času jsme měli ještě necelých 10 hodin (na asi 25-30km), ale okolnosti nám v tom zabránily.

Základna a ukončení závodu: Komorní Lhotka, víceúčelová hala, dosaženo v NE 00:15, 105 km

Když jsem se ptal kontroly, jak dlouho asi trvá cesta odsud na základnu, bylo mi klidně řečeno: „asi hoďku“. To se mi udělalo špatně. Odvoz na nás čeká už půl hodiny (dle plánu, ve kterém jsme ještě na Slavíči počítali i s tou pomalou chůzí) a my jsme teprve tady. Mobily oba vybité, nemůžeme podat zprávu. Tak mě napadlo napsat smsku z mobila organizátora: „ztratili jsme se, přijdeme asi za hodinu, ondra“. Jenže vzápětí jsem poznal, dle chůze Lukáše, že za hodinu to nebude ani náhodou. Psychika byla na bodu mrazu. Navíc mi došly baterky v čelovce. Měl jsem však ještě náhradní baterku, kterou jsem za použití nepěkných slov zmatkovitě hledal v batohu, ze kterého jsem vyházel všechny věci. Sestup byl doslovným utrpením, pro nás oba, ale víc pro Lukáše než pro mě. Prudký kopec plný kamenů a každý krok bolest. Snažil jsem se mírnit dopady nohou na kameny tyčkama, ale i ruce už měly dost. Navíc nám došla už i poslední voda a já měl poprvé za celý závod opravdovou žízeň. Naštěstí po chvíli tu byl potok. Hned jsem se z něho napil. Chemické složení vody bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Lukáš ani nepil, neměl sílu sestoupit k potoku. Konečně jsme sešli z toho kopce na asfaltovou silničku, která vedla do komorní Lhotky. Jenže cesta byla ještě 3 km dlouhá, a to po více než 100 km chůze s batohem přes 10 kg těžkým v hnusném počasí a mlze není žádný med. Poslední 2 km Lukáš sotva šel, já měl sílu jít poměrně rychle, táhla mě myšlenka na odvoz:-). Po půlnoci jsme dorazili na základnu. Totálně zničení, ale šťastní. To, co jsem dokázal, jsem si více uvědomil až když jsem se vyspal. Lukáš prokázal taky velkou sílu a bojovnost, protože šel z puchýři asi 50km, já „jen“ 30km:-). Koleno vydrželo. Na základně nám při vstupu 4 teenageři zatleskali, když u toho hráli karty. Brali nás jako jeden z dalších týmů, který došel. Já si ale říkal: „Děcka, vy ani nevíte, za co nám tleskáte…“ Nahlásili jsme číslo týmu a ukončili tak závod. Dostali jsme kelímek s teplým čajem. Během závodu jsem totiž nevypil nic teplého. Skončili jsme nakonec 34. z 255 amatérských týmů. Dokonce bychom našim výkonem porazili i 7 ze 16 profesionálních týmů. Na to, že jsme vůbec netrénovali, to je, dle mého názoru, dobrý výkon.

„Podpůrný tým“

Když se tak dívám zpětně na celý závod, jistě vím, že to, že jsme ušli tolik, měly na svědomí i mnohé modlitby našich přátel. Pro mě to byla zvláště moje milá Míša, moje budoucí nevěsta a žena, která mi poslala asi 20 povzbuzujících smsek, kvůli nám ani pořádně nespala. Bojovala se mnou jako moje budoucí žena. Jsem rád za to, že chápe tuto mužskou náturu a i když se chvílemi dost bála, dokázala stát při mně a nenaléhat na to, ať už skončíme. Díky okolnostem se mnou mohla dojít posledních pár set metrů do cíle:-). Jsem jí za tento přístup moc vděčný a vážím si ho. Taky děkuju jejímu (a svým způsobem už i mému) taťkovi za oběť ve formě odvozu. A taky i Noemi a Lucce za povzbuzující smsky s biblickými verši. Bez všech vás, a hlavně tebe, Míšo:-) by se mi šlo rozhodně hůře. Takže – díky!

Dovětek – jaký to má smysl?

Když jsem se vzbudil v neděli ráno v 9 hodin po 8 hodinách spánku (myslel jsem, že budu spát déle:-)) a nemohl ani vstát z postele, chodil jako oživlá mrtvola, mohla by tu vyvstat otázka – PROČ to všechno? Zajímavou odpověď mi dala titulní strana aktuálního čísla časopisu Život víry, který mi ležel na stole. Bylo na ní nadepsané hlavní téma čísla: „Muž v církvi – ohrožený druh“. Zaujalo mě to. Ten závod a touha ujít co nejvíce je typicky mužská záležitost, nejde o věcné nebo peněžní ceny (žádné jsme nedostali). Je to něco, co dělá muže mužem, opravdovým mužem. V dnešní době však opravdových mužů ubývá, zejména v církvi, ale nejen tam. Muži jsou zženštělí a ztrácejí tak mužskou identitu (tu vám mimochodem nikdy nepotvrdí žena, ale Bůh a druhý muž). Proto význam celého závodu vidím v tom BÝT OPRAVDOVÝM MUŽEM, který je ochoten (jak se píše v knize Pozor, srdce muže) zažít dobrodružství, podstoupit boj a zachránit krásnou paní. Závodem 5 beskydských vrcholů jsem prožil první dvě z těchto charakteristik a svým způsobem i třetí, neboť v tom všem byla se mnou i má krásná paní… A tento pocit převyšuje veškerou bolest, která panuje, když se po závodě vzbudíte. Jsem zase o něco více tím mužem…Ale ještě jsem nezdolal ten poslední vrchol….

Výsledky v kostce:

Tým č. 123
Název týmu: Asáel a Benajáš
Členové týmu: Ondřej Šimik (26 let), Lukáš Kubiena (22 let)
Start závodu: Pátek 9.10.2009 ve 22:00
Konec závodu: Neděle 11.10.2009 v 00:15
Čas strávený na trati: 26 hodin a 15 minut
Počet dobytých vrcholů: 4
Počet ujitých kilometrů: 105 km
Celkové pořadí: 34. místo (z 255 amatérských týmů), závod dokončilo 102 týmů
Časy na jednotlivých vrcholech: 1. Malchor (SO 2:14), 2. Smrk (SO 6:19), 3. Velký Polom (SO 15:01), 4. Suchý (SO 22:24), konec závodu na základně (NE 00:15)