„Od zklamání k vítězství“

Rozhodnutí

Ačkoli jsem se dušoval, že letos určitě nepůjdu, vše bylo docela jinak. S blížícím se časem, kdy měl startovat 9. ročník 5BV – nejextrémnějšího vytrvalostního závodu v ČR, jsem stále více koketoval s myšlenkou, že půjdu také letos, ač jsem své ženě výslovně slíbil, že letos nejdu! Slib jsem porušil, což by muž dělat neměl, ale má milující žena pochopila neodolatelnou touhu po dobrodružství. Navíc Lukášovi (se kterým jsem absolvoval oba předchozí ročníky) odpadl parťák, a tak „nebylo co řešit“. Jdu do toho. Do třetice všeho dobrého!

Balení

Zkušenosti z minulých let se snažím vždy zúročit co nejlépe. Nejvíce se mi to daří v oblasti komprese batohu (jak co do obejmu, tak především hmotnosti). Zainvestoval jsem tentokrát do bundy a triček, které dobře větrají. Výborně tomu posloužil second hand, kde jsem zakoupil za velmi levný peníz bundu, která hřála a odpařovala vlhkost. Díky tomu jsem v podstatě na letošním 5BV, byť bylo mrazivo, vystačil se dvěma vrstvami oblečení. Tričko s dlouhým rukávem, které jsem si na druhém vrcholu (po první noci) vyměnil, výborně usychalo za chůze. Přestože jsem udělal 2kg redukci oproti loňskému roku, vážil můj batoh cca 9kg. Dle mého přesvědčení nešlo ubrat. Dnes již vím, že šlo. Co jsem si tedy do batohu přichystal? Pláštěnku, náhradní bundu (nevyužil jinak než jako podložku k sedění), 3 náhradní trička, 8 párů ponožek (využil jsem 5 párů, přičemž jsem měl dvě vrstvy ponožek na sobě), náhradní boty (nevyužil jsem je). Z jídla to bylo 8 párů rýžových chlebíčků s vysočinou (snědl jsem jen 5), 5 tatranek (snědl 2), 10 mysli tyčinek (snědl 2). dvě čokolády, 200g rozinek (snědl max. třetinu) a instantní omáčku. Nově jsem letos přibalil plynový vařič+ešus a termosku, aby bylo postaráno i o teplé pití. V pěkné kose, která přispěla k extrémním zážitkům, se teplý čaj hodil. Na pití jsem si vzal 2l camelbag, již zmiňovanou termosku teplého čaje (vařil jsem 1x), 0,33l energetického nápoje. Pak se v batohu nacházely dorbnosti typu náhradní baterky, mapy, brufen, paralen, zápalky, mnoho náplastí a sáčky čaje.

Před startem

„Sofistikovaně“ nabalený s pocitem, že nemám opravdu ani gram zbytečný, jsem po 19:15 onoho pátečního večera čekal na odvoz na základnu, která letos sídlila v Jablunkově, tedy ve východní části Beskyd, které mám raději a nepoměrně více ji znám. Opět nás vezl ochotný Danek. Na základnu jsme dorazili okolo 20 hodiny, vystáli krátkou frontu na registraci (Lukáš musel změnit název týmu, jelikož nešel se svým bratrem a já nechtěl v průběhu tak prestižního závodu vystupovat pod malebnou přezdívkou „Pujko“). Vše proběhlo dle plánu, dostali jsme na ruku pásku s číslem týmu – tentokrát budeme startovat pod číslem 287. Po zaregistrování jsme zbytečně hledali naši startovací kartu, protože jsme zapomněli, že se dává až po startu. Necelé 2 hodiny zbývající do startu závodu, jsme využili k přebalení věcí, olepení palců u nohou a kontrole všech věcí. Rozhodl jsem se zredukovat náhradní boty, které jsem měl do deště, jelikož předpověď sliboval, že bude pršet jen ojediněle. Můj batoh tak i s pitím vážil cca 8 kg. I přesto se mi zdál dost velký – při pohledu na minibaťůžky některých závodníků. Abych se zásobil energií, vzal jsem s sebou také rýži s kuřecím masem, které jsem si dal asi hodinu před startem. Obsah plastové dózy jsem otevřel však tak nešikovně, že se mi část rýže vysypala přímo na podlahu zdejší tělocvičny. Nepozorovaně jsem ji shrnul na hromádku pod sebe, aby to nebylo vidět (přičemž jsem hmatem zjistil, jak moc je prachu v místní tělocvičně), jelikož jsme se rozvalil ihned vedle stolu organizátorů. Čas před startem uběhl klidně, vyslechli jsme si nezbytné informace o závodu, pravidla atd. a těšili se na start závodu.

Start závodu a startovací vrchol: Bahenec (cca 800 m n.m.), 6km, dosažen cca ve 23:15

Ten přišel s úderem 22 hodiny. Jelikož bylo v tělocvičně značné vedro, šel jsem na chodbu a Lukáš šel pro obálku s kartou. Jako již tradičně, první vrchol – startovací bod, se objevil až pár minut po 22 hodině, aby se závodníci nepozabíjeli hned při příjmu obálek. Mezitím se venku lehce rozsněžilo. Ach jo, to bude! Měl jsem na sobě tenisky, které nejsou primárně určeny na sníh. Ale risknu to. Na startovací bod se vydáme v dlouhém štrůdlu lidí. Hned při východu ze dveří tělocvičny mi vypadne z ledvinky část jejího obsahu – snažil jsem se tam narvat příliš velkou láhev. Když se to cestou na startovací bod, kterým je Bahenec, stane několikrát a jednou mi vypadne i lžíce, rozhodnu se přemístit petku za popruh batohu. Po chvíli pochodu již cítím nucení na malou stranu – dost jsem organismus zavodnil před startem. Několik dvojic nás předběhne, ale rychle se vracíme do svítícího hada. Při průchodu místní části Žihla nám fandí zdejší opilí mladíci, kteří naprosto nechápou naši snahu vyrazit do nočních Beskyd. Necháváme je u jejich představy smysluplně stráveného večera a mizíme v lese, kde modrá značka stoupá směrem vzhůru. Mírně sněží. Zatím se jde bez jakéhokoliv problému, postupně zvyšujeme tempo a předbíháme řadu týmů. Mám vždy pomalejší start, protože jsem usoudil, že nějaké ta minuta nehraje roli v závodě, který pro většinu trvá více než 1 den. Na Bahenec dorážíme něco málo po 23 hodině. Odevzdáme náš žeton a čteme první vrchol. Tím je, dle očekávání většiny, Velká Čantoryje.

1. vrchol – VELKÁ ČANTORYJE (995 m n.m.), 19,5 km, dosažen v SO 01:29

Ihned se vydáváme po červené směrem první vrchol. Sněží už pořádně a sněhové přeháňky nám dělají společnost až do sobotního dopoledne. Uposlechli jsme rady Lenky, která nás i letos „zasypávala“ radami a informacemi a využili traverzové zkratky z červené značky na polsko-českou hranici, a tak si nejen zkrátili cestu asi o kilometr, ale hlavně se vyhnuli prudkému stoupání z Groníčku, kde bychom tak museli jít. Tuto skutečnost jsem nehorázně ocenil o nějakých 25 hodin později, když jsme tudy sestupovali. Ale o tom až později. Když jsme se svižným tempem dostali na hranici, použil jsem poprvé a naposledy buzolu, abych se ujistil, že když jsme nastoupili na červenou, půjdeme na sever nikoli na jih. Pak pro nás s Lukášem nastal asi nejrychlejší úsek cesty. Skoro jsme běželi. Postup více méně po hřebeni probíhal bez problémů. Jen na chvilku jsme zastavili, když si Lukáš preventivně zalepil patu. Krušný byl sestup z Velkého Sošova do Beskydského sedla. Je to o hubu, zvláště na mokrém listí v mých teniskách. První opravdu prudké stoupání je na Čantoryji. Tam rychlost prudce poklesne, dám si první tatranku. Na vrchol přijdeme minutu před půl druhou. Je tu slušně řečeno kosa. Teplota je určitě pod bodem mrazu. Dáme si pauzu asi 10 minut, víc nám zima nedovolí. K tomu využijeme přístřešek. Sním rýžový chlebíček, kousek čokolády a musli tyčinku. Přece jen je to již 5 hodin od posledního velkého jídla. Druhým vrcholem je (také očekávaně) Velký Javorový. Takže nás čeká „procházka“ údolím ze Slezských Beskyd do těch Moravskoslezských.

2. vrchol – VELKÝ JAVOROVÝ (1032 m n.m.), 39 km, dosažen v SO 06:43

Při sestupu z Čantoryje zimu opravdu prožíváme, ale chůzí se zahřejeme. Při prudkém sestupu do Nýdku, v domění, že trasu dobře znám, protože jsem tu nedávno šel, jdeme tak rychle, že odbočíme na jinou červenou. Po chvíli to zpozoruji, že tudy jsem dříve jistě nešel. Lukáš mě uklidňuje vyšlapanými stopami v trávě v prudkém svahu, že tudy už někdo šel. To měl pravdu, ale šel blbě jako my. Kouknu do mapy a je jasné, kudy půjdeme, abychom napravili svou chybu – po svážnici, která směřuje směr Nýdek a v podstatě není žádnou větší zacházkou. Asi po 10 minutách se opět napojíme na tu správnou červenou. Po té špatné, kde jsme šli původně, bychom se ocitli na vrcholu Jahodná v Třinci, což je sice pěkný vrchol, ale není součástí 5BV a způsobil by nám zacházku asi 15km. Nestalo se tak a my valíme do Nýdku. Cesta místy připomíná bahnitou skluzavku. Poměrně rychle jsme v Nýdku na konečné, kde si vyměním ponožky a přelepím prsty. Čeká nás totiž úsek po asfaltu. Vyrážíme směr Bystřice. Čtyři kilometry jdeme a jdeme, monotónní cestu nám zpestří pracovník místní pekárny, který nás pozdraví z práce – je něco kolem třetí ráno. Cestou míjíme asi 2 týmy. Dorazíme do Bystřice okolo půl čtvrté ráno. Tichou noční obcí projdeme jen s minimální zastávkou a vydáme se po zelené směrem Karpentná. Přecházíme mezinárodní silnici E75 a pokračujeme dál přes řeku Olzu – nejnižší bod letošní rasy. V údolí je o poznání příjemněji, neprší, nefouká. Jdeme po asfaltové silnici směr Oldřichovice. Před sebou se rýsuje Malý Javorový. Mně se tak malý tedy nezdá. Zvláště když v jeho horní polovině vidíme několik světýlek čelovek týmů, kteří mají před námi minimálně hodinu náskok. Na silnici dojdeme dvojici, která zde bydlí a nabídnou nám, že nás provedou přes Oldřichovice. Přejdeme řeku Tyrku. Chceme si před výstupem nabrat vodu přímo z řeky, dvojice hrdě říká, že ta voda se dá pít. Taky si to myslím, hlavně, když je žízeň, tak se na kvalitu vody příliš nehledí. Nicméně nejsme na tom s tekutinami zase tak špatně, že bychom museli nutně nabrat. Když sejdeme k řece, vidíme na ní pěnové skvrny, což nás od nabrání vody odradí. Pozitivní je, že tak budu mít o 2 kg lehčí batoh do prudkého stoupání na Javorový. Při přebalování věcí ztratím uzávěr k čelovce, který však rychle najdu. Stoupání na Javorový je dlouhé, prudké, klikaté. Jdeme spíše pomalu než rychle, řada týmů nás předbíhá. Mě je to jedno, jdu si vlastním tempem. Lukáš je o něco přede mnou. S narůstající nadmořskou výškou klesá teplota, přibývá mlha a začíná foukat. Na vrcholu Malého Javorového (u chaty) je pěkná kosa. Původně jsme taky počítali s šancí nabrat vodu u horské služby, zdá se však, že tam nikdo není. Chata je ještě zavřená, je něco po 6 hodině ráno. Dám si trochu čokolády a pokračujeme dále po modré značce už mnohem příjemnější cestou na druhý vrchol. Kilometr a půl nám připadá nějak dlouhý, ale díky jen malému stoupání to zas tak nevadí. Už za jakž takž světla dorážíme po půl sedmé na druhý vrchol. Je tu sníh, asi 3 cm. Orientačně se pohybujeme okolo 90. místa. Zapíšeme čas a jdeme se schovat do lesíka, kde si měním ponožky a tričko, taky pojím rýžový chlebíček a trochu čokolády. Přituhuje, a tak se dlouho nezdržujeme a vyrážíme na třetí vrchol, kterým je Sulov u Bílého kříže. Musíme tedy v podstatě projít Beskydy od severu k jihu.

3. vrchol: SULOV (943 m n.m.), 59,5km, dosažen v SO 11:58

Z Javorového vyrážíme něco po 7:15 a jdeme po hřebenovce směr Šindelná. Je zima, zasněžená cesta, sem tam bahno. Jde se celkem dobře, na Ropici rozcestí to uběhne rychle. Potom však přijde u Lukáše velká krize – kyčle. Bolí ho tak, že začíná uvažovat o tom, že ukončíme závod. Nad tím uvažujeme cestou na Kalužný rozcestí. Vezme si prášek. Já zatím vážnější problémy nemám, ale s Lukášem to vypadá velmi zle. Myšlenka předčasného ukončení závodu ze zdravotních důvodů nabývá stále jasnějších obrysů. Ze Slavíče sejdeme dolů do Lomné a zavoláme si odvoz. No, alespoň bych už byl doma u své ženyJ Nicméně ještě věřím, že to přejde. Na rozcestí pod Babím vrchem vypadá Lukáš mizerně. Já jsem se už smířil s tím, že si dám česnečku na Slavíči a hurá domů. Jenže vše bylo nakonec úplně jinak. Asi kilometr před Slavíčem nás dohnala dvojice týmu č. 84 Resolve – Mirek Marťák a Kuba Pípal. A jejich přítomnost nám dodala energii. Šli jsme spolu, hlavně Mirek povzbudil, Lukášovi začal zabírat brufen a situace s návratem již nevypadala tak realisticky. Rozhodneme definitivně na Slavíči. Tam dorážíme něco před 9:30. Chata je totálně plná. Brzy dojde česnečka se sýrem. Obsluha není příliš profesionální, neboť nám neotevře druhou část jídelny, která je jen pro ubytované hosty – byť tam asi žádny host není. A tak se tlačí cca 40-50 lidí na prostoru nějakých 20m čtverečních. Nicméně první delší zastávka od 22 hodin bodne. Dáme si kofolu a česnečku. Mňam. Načepuji konečně vodu do camelbagu – dosud jsem šel (z pod Javorového) jen s cca 0,2 l čaje v termosce a 0,3 litry ionťáku s vodou. V 10 hodin vyrážíme společně s Mirkem a Kubou po červené dál směr Malý Polom. Tento úsek cesty jdeme jako vyměnění. Je dobrá nálada, šlape to, povídáme si, a tak těch cca 6 km pod Malý Polom uteče rychle. Jsme tam v 11 hodin, což by znamenalo, že třetího vrcholu můžeme dosáhnout již ve 12 hodin, což by byl pro nás výborný čas. Původně jsem počítal, že tam budeme nejdříve 13:30. Pětikilometrový úsek od Malého Polomu na Sulov se táhne, jako vždy. Několikrát si myslím, že už toto je poslední klesání do lesa, kde jsou chaty na Bílém kříži, ale má domněnka se nepotvrdí. Již od Malého Polomu potkáváme dvojice, které se vracejí. To je celkem dobrá zpráva, protože čtvrtý vrchol nebude typu Lysá hora či Travný, ale bude rozhodně blíže základny. Nedá nám to moc času a od procházejících dvojic se dozvídáme, že čtvrtým vrcholem je Gírová. Tedy 26 km daleko od Sulova. Z Malého Polomu na Sulov si to společně s týmem 84 šmírujeme poměrně ostrou chůzí, předbíháme několik týmů. Uděláme jen krátkou hygienickou přestávku u hraničního kamene. Mirek s Kubou mají více energie než my a tak asi 1,5km před Sulovem nám utečou. My však na vrchol dojdeme nečekaně dříve. Asi přehlédli cedulky s nápisem KB3 a zašli až na Bílý Kříž. My dorážíme na třetí vrchol ve výborném čase 11:58, Mirek s Kubou o 6 minut po nás. Oni jdou takřka hned zpět, my na chvíli na trojce zůstáváme. Vařím si čaj do termosky, kontrola náplastí na nohou. Zdržíme se asi 15 minut.

4. vrchol: GÍROVÁ (840 m n.m.), 85,5km, dosažen v SO 18:27

Ze třetího vrcholu nás čeká pětikilometrový úsek po stejné cestě na Malý Polom. Cesta zpět ubíhá mnohem rychleji než tam. Za prvé proto, že se vracíme směr základna a za druhé proto, že potkáváme nyní my řadu týmů, kteří směřují teprve na trojku. Když se dostaneme zpět na Malý Polom, čeká nás asi nejrozbahněnější úsek letošní trati. Místa, kde je totální bahno, a přejít se dá jen po kládách, nazveme s Lukášem „sajgon“. Cestou na Muřinkový vrch napočítáme asi 16 sajgonů. To ale nevíme, jaký extra sajgon teprve přijde. Sedmikilometrový úsek na Muřinkový vrch jsme brutálně zrychlili, dle odhadu naše průměrná rychlost pohybu byla kolem 7km/h. Předběhli jsme asi 5 týmů. Původně jsme se chtěli zastavit na Muřinkovém vrchu a nabrat vodu, ale chceme udržet šílené tempo, a tak tuto zastávku vypouštíme. Na Muřinkovém vrchu to vypadá jako na pouti – je tam asi 10 týmů a navíc i další turisté, kteří nemají se závodem 5BV nic společného. Tam taky doženeme Mirka s Kubou, kteří právě vyšli od kaple. Nyní oni prožívají krizi a my se přes ně převalíme, pokusí se nás držet, ale naše tempo je tak vysoké, že po pár minutách valíme opět sami. Skoro běžíme okolo Velkého Polomu. Já se divím, jak je polovina kopce totálně vyholena. Asi kilometr od kamenné chaty Velký Polom začíná pro nás po dlouhé době sestup. A zde mě chytne koleno. Cítím ostrou vystřelující bolest, vypadá to špatně. Navíc ten kilometr je v totálním bahně. A aby to nebylo málo, středem cesty se kope kanál pro vodu. Takže totální extra sajgon. Nechápeme, jaký dopravní prostředek může tady v tom šíleném terénu jezdit, protože terénní nerovnosti jsou i 1 metr. S totálně zablácenými teniskami vstupujeme do chaty, abychom si dali zasloužený odpočinek. Dám si fazolovou polévku s chlebem a další půllitr kofoly. Chutná to báječně! Beru další prášek na koleno. Lukáš si dá rovnou smažák s hranolkama, V průběhu toho, co jíme, přichází tolik lidí (i mimo 5BV), že malý prostor restaurace je totálně narvaný, proto co nejdříve odtud vypadneme. Ještě načepujeme vodu. Cesta na Severku jde rozhodně pomaleji, koleno mě bolí a jestli se to nezlepší, tak ze čtvrtého vrcholu budeme muset na základu. Cestou na Skalku to celkem jde, ovšem ze Skalky do Mostů u Jablunkova to není žádný med. Několik týmů, které jsme předběhli, teď předběhli nás. Ale hlavní je, že jdeme. Stále je světlo, i proto, že počasí se vyčasilo, již od Malého Polomu je polojasno až skoro jasno. Když scházíme do Mostů, slyšíme hudbu – dole v obci je pouť. Mnoho lidí, baví se, jsou v civilizaci tak bezpeční. My jen procházíme. Koleno se začíná zlepšovat. Pod mostem mezinárodní silnice už vytahujeme čelovky, i když je ještě dost světla (původně jsem si představoval, že dobré by bylo zajít alespoň na Severku za světla, takže to je velký bonus). Je asi 17:30, vrchol Gírová uzavírá až ve 22 hodin, takže s limitem absolutně žádný problém. Cestou nahoru na Gírovou koleno přestane bolet, dá se jít normálně, i když takový sprint jako na Muřinkový vrch to není. Přesto předběhneme asi 3 týmy. Pod Gírovou vidíme obrovský sesuv půdy, který byl i ve zprávách, je to opravdu maras. Jdeme v podstatě těsně kolem. Rozhodneme se nenabírat vodu ze studánky u cesty, počítáme totiž, že bude otevřená chata na Gírové. Jenže se mýlíme, což však zjišťujeme až později. Cestu na vršek Gírová lesem kolem Čertových kamenů znám, tak není problém, a tak těsně před půl sedmou večer se zapisujeme na 4. vrcholu. Zde doháníme i Mirka s Kubou. Přišli o 7 minut dříve. Nemusíme se moc dlouho rozmýšlet, že půjdeme dál. Půjdeme na pětku. Rozhodli jsme se spojit síly s týmem Resolve a jít společně vstříc poslednímu vrcholu, který jsme ještě nikdy nezdolali. Měl by jím být asi 16km vzdálený Velký Sošov ve Slezských Beskydech.

5. vrchol: VELKÝ SOŠOV (886 m n.m.), 101,5 km, dosažen v SO 23:39

Z Gírové jsme tak sešli na červenou k chatě, o níž jsme se přesvědčili, že je opravdu zavřená. Vodu tak budeme muset nabrat někde v Bukovci, kde plánujeme zastávku v hospodě. Cesta po hřebeni pod Komorovský Grúň probíhá dobře, koleno celkem drží, všichni čtyři cítíme šanci na 5. vrchol, což nás žene kupředu. Sestup do Bukovce není pro mě moc příjemný, obecně všechny sestupy trpí kolena. Nicméně vidina restaurace nás žene kupředu. Když dorazíme někdy po 19 hodině do Bukovce, ptáme se místního řidiče autobusu, kde je otevřená nějaké hospoda. Poradí nám, a tak se vydáme našim směrem dolů po červené do centra obce. Rázovité Bukovské dřevěnice nás utvrzují v tom, že jsme v typicky horské obci. O tom se také přesvědčíme, když cca o půl osmé nacházíme hospůdku. Je v ní asi 15-20 mladých lidí, kteří po vesnicku vesele holdují alkoholu. Na nás se dívají jako na přízrak. Z jejich přízvuku lze vidět, že jsme opravdu ve slezské vesnici. V hospodě nehorázně topí. Dám si tak vysušit ponožky, naposledy přelepím nohy. Dám si kofolu a teplý čaj, ostatní kofolu, Mirek se rozdělí o tyčinky, doplňujeme sůl. Když chceme dočepovat vodu – je to totiž poslední šance (a do cíle nám zbývá ještě asi 20km, paní hospodská řekne, že voda neteče, jelikož jí opravovali potrubí). Naštěstí je vstřícná a nalije nám vodu z pet lahví, kterých má dost. Něco málo po 20 hodině vyrážíme dále. Jdeme ještě asi kilometr dolů po červené, která pak zatáčí přes most a vrací se zpět. V jednom místě je značení problematické, po kratičkém hledání červenou nacházíme a pokračujeme po ní dále. Čeká nás cca 5 km táhlé stoupání na Bahenec. Cesta se začíná vléct jen co dorazíme na asfaltovou silnici, po níž značka vede. Dle mapy to mají být tak 3 kilometry, ale nám se to zdá jako věčnost. Cesta se klikatí a pořád jdeme a jdeme. Bahenec nikde. Začíná první psychická krize. Ta se prohloubí ještě více, když kolem nás projede taxík a my vidíme po chvilce světla v dálce, tam, kam ještě musíme jít. Poslední kilometr je nehorázně nudný. S každou zatáčkou čekáme Bahenec – a nic. Pár set metrů před Bahencem (u obory) se za námi objeví jedna dvojice (nevím, jak mohli přijít z toho směru, ale asi to střihli z Písku, jak jsem později vyčetl z mapy). Po nějakém čase ji necháme za sebou. Je něco málo po 21:30, když dorážíme na Bahenec, což je čas dle očekávání. Jenže naše vnímání času se stále více rozchází s realitou. Na Bahenci ani nezastavujeme a pokračujeme dále po cestě, kde jsme skoro před 24 hodinami již šli. Po červené směr státní hranice s Polskem. Nad Bahencem se nám otevře nádherný výhled do údolí – stovky, tisíce světýlek. Je to krása! Chvilku se pokocháme, ale musíme dále. Opět to střihneme cestou po hřebeni na česko-polskou hranici. Mirek s Kubou předtím šli přes Groníček, a tak nám jsou moc vděčni za tuto zkratku, která nám ušetřila metry, ale hlavně hrozné stoupání. Na hranici mám problémy s čelovkou. Slabé baterky – a to jsem si v Bukovci vyměnil. Kuba mi půjčil, protože moje náhradní baterky nefungovaly. Avšak světlo jsem měl tolik slabé, že cesta pro mě byla až nebezpečná. Na Velký Stožek jsme došli ještě jakž takž, ale byla znát již únava a především psychika. Když jsme se ptali týmů, co se už z pětky vraceli, jak daleko to ještě je, bylo nám řečeno tak 4km. To mě málem zabilo! Sestup na Malý Stožek byl pro mě mor. Koleno sice nebolelo ostře, ale tupou bolest „někde z dálky“ jsem cítil docela dost. Každý metr se jevil horší a horší, ale myšlenky na předčasné ukončení nepřicházely v úvahu. Úplně jsem supěl, když Mirek říkal, že už zbývá jen táhlé stoupání na Cieslar, pak kousek po rovince, dolů 500m a pak 100m stoupání na Velký Sošov. Těch 500m mi přišlo jako celá věčnost. Až zde, po cca 98 km pochodu jsem začal být psychicky labilní. A to zdaleka nebyl konec! Trochu zlepšení bylo, že mi Mirek dal nové baterky do čelovky. Tak jsem prostě sledoval světlo přede mnou a za tím šel. Značně přituhlo, bylo jasno a velká kosa. Nicméně poslední vrchol byl blízko. Ty čtyři kilometry se neskutečně táhly, i když objektivně jsme měli dobrý čas. V Bukovci jsem říkal, že když dorazíme na Velký Sošov ve 23 hodin, bude to luxus čas, když do půlnoci, tak to bude velmi dobré. Pár kilometrů před vrcholem jsem však pesimisticky odhadoval čas na 1:30. To se nesplnilo a my jsme dobyli pátý vrchol ještě před půlnocí, kolem tři čtvrtě na dvanáct. Tam jsme udělali krátkou pauzu, napili se, vzali další brufeny a vyrazili do mrazivé noci zpět na základnu. Poprvé v životě.

Cíl – ZŠ Jablunkov (cca 390 m n.m.), 112 km, dosažen v NE 04:12

Z pátého vrcholu nás vyhnala nehorázná zima. Mě bylo nejméně zima ze všech čtyř, ale zato jsem chodil nejhůře. Šli jsme silou vůle. Trochu nás povzbuzovalo, že jsme potkávali týmy, které šly teprve na pětku. Vůbec jsem jim nezáviděl. Nenáviděl jsem jakýkoli sestup. Začaly mě bolet i ruce z brzdění o hůlky a cítil jsem drobné křeče v chodidlech. Přece jen mé tenisky nemají nějak hrubou podrážku, takže každý krok byl cítit. Do kopce se mi paradoxně šlo o poznání lépe, takže stoupání na Velký Stožek bylo relativně dobré, i když jsme se vlekli jako šneci. To nejhorší jak na psychiku, tak fyzičku mě však ještě čekalo. Fyzicky nejnáročnější úsek cesty začal sestupem po modré z hranice na Groníček. Tehdy jsem pochopil na vlastní kůži vděčnost Mirka za naši traverzovou zkratku. Sunul jsem se dolů jako hlemýžď, nevěděl jsem už, jak držet hole. Kolem sebe jsem vnímal různé přeludy a dokonce jsem viděl i ufo (ve skutečnosti to byl stín na cestě). Ale halucinace neminuly ani ostatní. Já jsem běžně viděl kolem cesty lidí ve spacáku, ale byly to jen kusy dřeva. Půlkilometrový sestup na Groníček byl jednoduše šílený. Nadával jsem skoro neustále. Věděl jsem ale, že neexistuje jiné řešení, než dojít. Autem se zde nedá dojet. Když jsme došli na Groníček, i přes odpor kluků, kterým bylo zima a chtěli pokračovat, jsem si sedl a vytáhl vařič. Začal jsem vařit vodu na instatní boloňskou omáčku. Bylo asi půl druhé ráno. Když už voda byla skoro uvařená, nechtěně jsem do ešusu drknul a voda se vylila na cestu. Tak znova, šopa! Nervy v kýblu, ale chtěl jsem tu omáčku! Podruhé jsem si dal dobrý pozor a vodu nevylil. Zalil jsem kelímek s instatní omáčkou a vyšli jsme. Kluci mrzli, proto jsem nemohl čekat. V jedné ruce hole, ve druhé kelímek s omáčkou. Šineme si to po modré dolů do Jablunkova. Ukazatel píše, že je to 6km. To je šílené. Na všechny přichází totální psychická krize. Cesta neubíhá a neubíhá. Pořád se klikatí, je kamenitá, takže každý krok bolí jak sviňa. Když si myslíme, že už jsme skoro dole, šokuje nás rozcestník, že jsme ušli jen 2 km! Cože??? Nechápeme. Nohy už v podstatě necítím. Je mi to jedno. Z nouze hrajeme s Lukášem slovní fotbal. Ale vydržíme to asi jen 5 minut. Nebaví mě to. Navíc v jednom místě bloudíme. Modrá značka směřuje někde do lesa, prudce dolů. Tam se mi vůbec nechce. Navíc nevidíme další, tak zvolíme logicky cestu dolů. Až doma jsem zjistil, že jsem se špatně díval do mapy a měl jsem za to, že modrá jde pořád! po cestě, ale ona šla kousek lesem. My právě tento kousek lesem minul, i a tak si to ještě nadešli po jiné cestě a přidali si tak ještě asi kilometr navíc, ne-li více. Dokonce i Kuba si vzal brufen proti bolesti – dosud odolával, ale bolest kolena byla natolik silná, že práškem nepohrdl. Nakonec jsme se napojili na žlutou směřující do Radvanova. Ještě předtím jsme však prošli těsně nad urvaným svahem, který s sebou strhl také polovinu cesty. Šli jsme tam s opatrností. Když se objevili první domy a světla, pookřáli jsme. Nehorší na psychiku bylo právě to, že byla pořád tma, civilizace nikde. Žlutá se asi po kilometru napojila na naši původní modrou, tak jsme si oddechli, že vyjdeme jen kousek od autobusového nádraží a ne až v Návsí u železniční stanice. Přesto ten 1 blbý kilometr k hlavní silnici se neskutečně táhl. Už jsem si zařval, kde to je?!! Tyčky jsem už jen tak táhl po asfaltu – dělalo to pořádný hluk, ale mě to bylo jedno. Ještě nás předběhla jedna dvojice, která šla správně po modré. Závodit s nimi se nám ale vůbec nechtělo. Jediné bylo dojít. Když se konečně objevila hlavní silnice, zajásal jsem. Posledních cca 500m. Byla neskutečná zima. Klukům více než mě. Šli jsme z posledních sil. Minuli Tesco expres, prošli přes autobusové stanoviště a viděli jsme školu – cíl. Posledních 100 metrů se mi chtělo až brečet – dokázali jsme to! Nechápu. Přesně ve 4:12 v neděli ráno jsme závod ukončili. Spolu s Mirkem a Kubou na 60 – 61. místě z 274 týmů, kteří nakonec startovali. Všech 5 vrcholů ušlo celkem 69 týmů.

V cíli

V cíli jsem si dal teplý čaj a počkal na kluky, než dojedli polévku. Úplně se mi tmělo před očima, když jsem vstal ze sedu. Chtěl jsem co nejdříve odjet. Nohy tuhly. Opět přijel pro nás Danek. Po půl páté ráno jsme se dobelhali k autu. Z teplé tělocvičny do venkovní kosy to bylo strašné. Klepal jsem se tu 200m dlouho cestu k autu jako osika. V autě však bylo příjemně. Danek pro nás měl fajnou citronovou šťávu. Byli jsme plni zážitků, takže jsme v podstatě ani v autě naspali. Těsně po páté jsem dorazil domů a z posledních sil se vyškrábal po asi 20 schodech domů. Moje milovaná žena mi otevřela, protože ji vzbudil štěkající pes. Náš pes. Štěkal na mně – nepoznal mě. Protože moje chůze nebyla moje. Vydrápal jsem se do vany a pak padl do postele s pocitem, který se jen těžce popisuje.

Závěr

Co říci závěrem? Bylo to pro mě překvapení, nečekal jsem to, že to zvládneme všechno. Překonali jsme několik krizí, sáhli si na dno psychicky i fyzicky a stali se tak neobyčejnými smrtelníky, neboť v pravidlech závodu je psána věta, že trať je předem konstruována tak, že není možné ji pro běžného smrtelníka překonat. Byl to opravdu jeden velký extrémní zážitek, na který budu vzpomínat celý život, zvláště tehdy, když budu mít na sobě tričko 5BV, protože i když již mám doma dvě, až nyní jsem si mohl říct, že jsem dal opravdu všech 5 vrcholů. Díky Bohu za ochranu přes závod i za vyslyšené modlitby za koleno, které to vydrželo, díky taky mojí milované ženě, která mi umožnila jít i letos na 5BV, přesto, že jsem jí slíbil, že tentokrát nepůjdu. Nakonec ze zklamání porušení slibu, který jsem dal své ženě, že letos nepůjdu, bylo obrovské vítězství, kterého jsem dosáhl dobytím všech pěti beskydských vrcholů.

Výsledky v kostce

Tým číslo: 287

Název týmu: Asáel a Benajáš

Konečné pořadí: 60.-61. místo

1. vrchol: VELKÁ ČANTORYJE (995 m n.m.), 19,5 km dosažen v SO 1:29
2. vrchol: VELKÝ JAVOROVÝ (1032 m n.m.), 39 km, dosažen v SO 06:43
3. vrchol: SULOV (943 m n.m.), 59,5km, dosažen v SO 11:58
4. vrchol: GÍROVÁ (840 m n.m.), 85,5km, dosažen v SO 18:27
5. vrchol: VELKÝ SOŠOV (886 m n.m.), 101,5 km, dosažen v SO 23:39
Cíl: Základna v Jablunkově (cca 390 m n.m.), 112 km, dosažen v NE 04:12
Celkový čas strávený na trati: 30 hodin 12 minut