„Těžké věci nejdou samy od sebe“

Úvod

Letošní ročník se od minulých třech lišil ve dvou zásadních věcech. Tou první byla změna parťáka, protože můj bratr chtěl také na vlastní kůži zažít, co se skrývá pod nenápadnými třemi znaky 5BV. Dále jsem konečně po letech předsevzetí začal na 5BV trénovat. Celkem jsem nachodil cca 300km, většinu v září. Na závod jsem se moc těšil, ostatně jako každý rok. V dnešním „pohodlném“ životě, kdy nám ke všemu stačí ovladač a my se nemusíme hnout z místa, je 5 beskydských vrcholů jedinečná akce, jak zažít skutečně extrémní zážitek. Ostatně i jeden komentář organizátorů, že „trať je postavena tak, aby nebylo možné ji pro obyčejného smrtelníka překonat“, vypovídá o druhu této akce.

Balení

Rok od roku se snažím vylepšovat vybavení, protože dobrá výbava má svůj velký podíl na tom, že závod zvládnete dobře. Letos jsem proto zainvestoval do kvalitní obuvi, a musím říct, že se to vyplatilo. Také jsem si pořídil menší batoh (35l), čímž jsem snížil objem batohu o 10l oproti minulému ročníku. Redukoval jsem také počet oblečení. Kromě ultra lehké pláštěnky z Teska, jejíž výhoda byla ve skladnosti (cca 1x8x10cm), jsem měl jedny náhradní šusťákové kalhoty a tričko s dlouhým rukávem, které jsem si převlékl až na posledním vrcholu. Ponožek jsem si nabalil 5 párů. Z jídla to bylo: suchary, 2 čokolády, 5 musli tyčinek, rozinky obalené v čokoládě, sušené maso, šunku, lovecký salám, 2 tatranky a šumivé tablety do vody. Jedna tatranka a 3 musli tyčinky mi zbyly. Maso k nezaplacení – mňam:) Více jídla jsem si nebral, protože jsme plánovali, že se někde na trase najíme v restauraci. Kromě oblečení a jídla největší zátěž tvořilo pití. Rozhodl jsem se vzít i termosku s čajem, kromě toho 2,5 l camelbag, 1,5 litru magnesie. V předchozích dnech a týdnech po suchém létě zapršelo, takže byla relativně velká šance, že voda v Beskydech bude (a bylo tak). Další součást batohu byly 2 mapy, náhradní baterky do čelovky a léky (brufen, obinadlo, náplasti, paralen). Dovolím si tvrdit, že batoh nevážil více než 7-8kg, takže další redukce hmotnosti oproti minulým závodům se podařila.

Před startem

V jubilejním 10. ročníku 5BV opět nestartujeme sami, ale závodu se účastní také Mirek s Kubou, Peťa s Hankou Hamanovi, Jirka (bratr od Hanky) se svým strejdou a mimo registraci Adam s Dominikem. Většina z nás jsme měli sraz v Těšíně na Mojské, kde jsme si udělali společnou fotku a Mirek se pomodlil, chtěli jsme svěřit veškeré dobrodružství do Božích rukou. Okolo 19:30 jsme dvěma auty vyjeli směr Smilovice. Byl jsem nesmírně rád za tuto základnu, protože je to asi nejbližší (8km) místo od mého bydliště, které připadá v úvahu pro hostování takové akce. Navíc jsou mi Smilovice blízké z důvodu toho, že jsem na místní ZŠ zahájil svou učitelskou dráhu. V autě byla cítit nažhavená atmosféra, všichni jsme se na závod těšili. Po zaparkování na parkovišti Karmelu jsme přišli do moderní a velké haly, která je součástí moderního sportovního centra zde ve Smilovicích. Celý obrovský prostor byl hezky vyzdoben balónky, protože letos závod slavil kulatiny. Na zemi již bylo rozeseto více než 2/3 účastníků, ale dalo se pohodlně „ubytovat“, i díky tomu, že plocha haly byla pokryta kobercem. S Martinem jsme se nejdříve šli zaregistrovat. Náš tým měl číslo 170 a jeho název byl „Dva bratři“. Registrace proběhla v pořádku a my si šli vyzvednout trička. Původně objednané černé jsme díky vstřícným organizátorkám vyměnili za olivově zelené, protože trička mají velmi podobný motiv jako minulý rok. Po registraci jsme si zašli (také poprvé, co chodím na 5BV) na guláš. No a potom již následovala cca 1,5 hodiny příprav, zalepení prstů na noze, jakož i další preventivní zákroky eliminující vznik zranění, přemýšleli jsme, co tak ještě z batohu vyřadit. Černého Petra dostala další láhev s pitím.

Start závodu

Blíží se 22 hodina, odpočítávají se minuty, pak vteřiny. Když tu se na plátně objeví první vrchol – Konečná. Dalo mi hodně času, než jsem přišel na to, kde tento kopec leží. Když jsem to zjistil, mé pocity vykazovaly spíše svou negativní stránku. Tento vrchol se totiž jen tak tak vlezl do mapy, která pokrývá půlku Beskyd. Hledat jsme ji museli až na hranici se Slovenskem v obci Bílá. Odhadem je vzdálenost ze základny více než 30km. Tak si říkám (a nejen já), že vrchol Konečná bude asi konečnou pro řadu týmů, protože s návratem za základnu po svých by to dělalo 76km, a to už je pěkná sumička kilometrů. Jak je mým zvykem, start závodu prožívám klidně a nehrnu se dopředu. Letos tomu nebylo jinak. Vyšli jsme v klidu, když už většina startovního pole byla pryč, ale stále jsme byli součástí dlouhého svítícího hada.

1.vrchol: Konečná (895 m n.m.), 33km, dosažen v SO 4:52

První kroky letošní trasy směřovaly po asfaltové silnici do Řeky. Zajímavé bylo, že celý had prošel hned po startu místním malým hřbitovem. Cesta do Řeky pod sjezdovku byla v pohodě, první ukrajované kilometry utíkaly bez obtíží. S napětím jsme pozorovali oblohu, které se zatahovala. Netrvalo ani 2 hodiny a začal na nás padat mírný deštík, mírný, ale vytrvalý. Po silnici jsme šli spolu s Adamem a Dominem. Postupně jsme, díky relativně svižnému tempu, předháněli jeden tým za druhým, až jsme dohnali Mirka s Kubou. Stalo se tak nedaleko Řeky-konečná. Dohnat Mirka v tuto chvíli znamenalo významnou úsporu sil do budoucna, protože znal traverzovou cestu na Šindelnou, a nemuseli jsme jít až na samý vrchol Příslop (na konec sjezdovky). Stoupání pod vlekem sjezdovky v Řece bylo příkré, šli jsme „v hadu“, díval jsem se jen na tenisky Kuby a s postupem času začínal funět víc a víc. Byla to úleva, když jsme opustili sjezdovku a přešli na svážnici. Dominik ztratil několik minut na nás ostatní, tak se s Adamem odpojili a my pokračovali s Mirkem a Kubou ve čtyřech. Rozpršelo se, ale na pláštěnku to nebylo. Všichni už máme nějaké to outdoorové oblečení, kterému menší déšť nevadí. Cesta ubíhala plynule, zvolilo ji jen pár týmů, většina šlapala nahoru na sjezdovku a šla pak přes Ropici na Slavíč, nebo to stočila do údolí Morávky. Cestou na Šindelnou jsem ucítil, že se mi na patě začíná dělat puchýř. To by znamenalo do budoucna velké problémy, a tak jsem achilovku hned na Šindelné zalepil. Bylo něco málo před půlnocí a my se vydali po modré a dále červené směr Slavíč. Mirek to táhl a kopečky dolů jsme vyklusávali. Tempo bylo velmi rychlé, připadal jsem si jako „chrt“, co běží celou trasu. Ale síla byla a my věděli, že čím více ujdeme dříve, tím méně nám toho bude zbývat ke konci. Na Slavíč jsme „přiletěli“ kolem 1 hod. ráno. Z okna (nejen) na nás mluvil chlap, co prý tu dělámě, že to není nahlášené. Byl divný. Zdrželi jsme se jen pár minut, posilnil se kouskem čokolády a v nasazeném tempu jsme pokračovali, už i s Adamem a Dominem, kteří nás nečekaně dohnali na Slavíči, dál směrem na Lačnov a Kozí hřbety po červené značce. Opět jsme vyklusávali za Mirkem. Místy mi to přišlo, že běžíme tak rychle, že ani nestačím registrovat to, co se mi připletlo pod nohy. Když Mirek narazí na dvojici, co před námi běží, chytne se jich a tempo neklesá, ale zvyšuje se. Domin musí měnit čelovku, zdržení nedovolí udržet se vysokého tempa (Martin mu půjčuje svoji náhradní) a tak Mirek s Kubou před námi mizí ve tmě. Pod Kozími hřbety již jdeme bez nich. Martin a Adam s Dominem prožívají menší krizi, únavu, já se jim proto vzdálím, protože si udržuji stále relativně svižné tempo. Pod Malým Polomem chci vyměnit baterky v čelovce, tak k tomu mohu využít tento získaný čas. Když kluci dojdou, je vidět, že Adam a Domin na tom nejsou vůbec dobře. Zde je také chvíle, kdy je s Martinem vidíme v rámci závodu naposledy. Kromě únavy měli i zdravotní potíže a tak, jak jsem se dozvěděl později, si udělali v lese oheň a pak pokračovali zpět na základnu. Jsou dvě ráno a já s Martinem vlastním tempem pokračujeme po červené směrem na Bílý kříž. Tato hřebenovka se ještě dvakrát stala součástí naší trasy a byť je to hezká trasa, její rozbahněný povrch, který způsobili neohleduplní těžaři dřeva, přispěl k tomu, že místy jsme si připadali jako na klouzačce. Cestou jsme předběhli nějaké týmy, někteří zase předběhli nás. Tempo si udržujeme okolo 5km v hodině, spíše i rychlejší. Na Bílý Kříž dorážíme někdy okolo 3 ráno, potkáváme zde týmy, které přišly po asfaltové cestě z Morávky. Myslím, že i když jsme si zvolili o něco delší cestu (asi o 2km), tak byla šetrnější, protože naši hřebenovku nepokrýval asflat. Na první vrchol je to stále ještě nějakých 6km. Letos organizátoři dali první vrchol nejdále od základny, co jsem zažil. Na Bílem kříži nás oslovila nějaká Slovenka, jestli jí prý nezavoláme její kamarádce, protože zůstala venku a nemůže se dostat dovnitř. Když řeknu, že nemám síť a ať pořádně zatluče, řekne, že oni se baví a neslyší. Slovenku necháme dobývat se na pařbu svých kamarádů a pokračujeme dále po červené cestou, kde jsem ještě nikdy nešel. Asi po půl km musíme červenou spolu s několika dalšími týmy hledat, ale podaří se a my jdeme po hranici se Slovenskem. Spolu s námi jde poměrně početná skupina dalších týmů. Cesta ubíhá, i když se jeví jako zdlouhavá, v půlce mineme chatu Doroťanku. V obci Bílá, na hraničním přechodu CZ/SK jsme něco po 4 hodině ranní. Na první vrchol je to již kousek, de facto jen vystoupat z hlavní silnice, po níž jsme chvilku šli, na samotný vrchol. Stoupání je náročné, hlavně díky rozbahněné cestě, která k němu vede. Není se co divit, protože před námi tu již prošlo tam a zpět skoro sto týmů. Cestou nahoru potkáváme týmy, které se již vracejí a hledáme Mirka s Kubou, kteří by měli být před námi. Marně. Asi už jsou hodně vepředu. Z výsledkové listiny a našich časů na prvním vrcholu však vyplynulo, že jsme se museli nepozorovaně minout, neboť jsme přišli na vrchol ve 4:52, což bylo jen o 11 minut po týmu Genesis. Původně plánovanou přestávku na vrcholu na jídlo přesuneme z důvodu špatného počasí na později dolů do obce Bílá, kde je i lavička. Pozitivní je zpráva o druhém vrcholu, kterým je jen 6 km vzdálená Kozlena.

2. vrchol: Kozlena (886 m n.m.), 39 km, dosažen v SO 6:37

Cestou z prvního vrcholu nyní my potkáváme týmy, které se drápou po rozbahněné cestičce nahoru. Dole pod kopcem uděláme pauzu na jídlo asi 15 minut. Těsně před tím se mi stane nepříjemná příhoda. Je zvykem zdravit další účastníky závodu a já při jednom ze zdravení se podívám na závodníka a ne pod nohy a šlápnu celou nohu do kaluže. Jen to čvachtne. Jen díky goretexové membráně nemám v botě bazén, ale nějaká ta vlhkost tam je. Posnídám suchar se šunkou a musli tyčinku. Za tuto dobu, co sedíme a jíme se převalí přes nás řada týmů. Nám to ale nevadí, oni zase budou dělat pauzu někde jinde a ti, kdo pauzu nedělají, jsou už dávno pryč. Na druhý vrchol nejprve 2,5km klesáme (převážně po asfaltu), abychom pak 3km opět stoupali, tentokrát po kamenité cestě okořeněné čerstvým bahnem. Aby to bylo zajímavé, cestou musíme přebrodit potok Černé Ostravice. Někteří to probíhají, my si ale pro jistotu najdeme cestu po kamenech, které trčí nad hladinu. Cestou na Kozlenu chytí Martin druhý dech a táhne naše snažení ke druhému vrcholu. Držím se za ním vidouc jeho boty rochnící v bahně. Velmi svižným tempem předběhneme několik týmů. Začíná svítat. Díky zatažené oblačnosti a mlze až po 6:10. Kousek před vrcholem je pramen. Nečepujeme vodu, ale jen se napijeme. Druhý vrchol dobýváme v 6:37 a strávíme zde přibližně 20 minut – kontrola nohou a něco drobného pojíme. Za tu dobu se už rozední natolik, že můžeme schovat čelovky. Začíná příjemnější, denní část závodu, v průběhu které chceme urazit co možná nejvíce kilometrů, než se snese druhá noc. Na třetí vrchol, kterým je Kozubová, tak startujeme bez umělého světla. Již teď je nám jasné, že budeme velkou část trasy opakovat (od Bílého kříže až po rozcestí nad Kamenitým).

3. vrchol: Kozubová (976 m n.m.), 60 km, dosažen v SO 11:38

Při cestě ze druhého vrcholu potkáme jednoho pána (60 let), který se s námi dá do řeči o tom, jak on prožívá závod. Je u toho i sranda (hlavně jak vypráví, jak kufroval-bloudil u Kozích hřbetů). Nicméně vzhledem k jeho věku jde pomaleji než bychom potřebovali, a tak jej s přáním úspěchu v závodě opouštíme. Zanedlouho poté zažijeme sami malý „kufřík“, když bezmyšlenkovitě sledujeme asi 2 dvojice před námi a odbočíme ze žluté značky do lesa. Po asi 300 m si všimneme, že žlutá není, zastavujeme se a vytahujeme mapu. Dvojice kluků, co šli před námi otevřeně hovořili, že v klidu dají sto kilometrů se s námi nezastaví a pokračuje dále špatným směrem. Možná tak opravdu udělají těch 100km:) My se vracíme zpět na žlutou a již bez potíží dojdeme na rozcestí u Bílého kříže, tempo si stále držíme relativně svižné, větší bolesti, které by stály za zvážení a případný protizásah, nejsou. Od Bílého kříže nás čeká cca 15 km opět po červené hřebenovce směr Malý Polom – Slavíč – Babí vrch rozcestí. Nezbývá, než se jí vydat, jiná rozumná cesta na Kozubovou neexistuje. Kousek za Bílým křížem potkáváme běžce, kteří běží už na pátý!!! vrchol (je něco po 8 ráno). Velmi rychle si domyslím jméno posledního vrcholu – Lysá hora. Později se přesvědčím, že jsem se nemýlil. Hm, tak to bude ještě zajímavé… Potom Martina rozbolí koleno, a tak uděláme krátkou přestávku na hraničním kameni, kde si Martin koleno namaže. Pokračujeme dále, bolest kolen postupně odezní díky brufenu, a tak si držíme tempo až na Slavíč. Pod Kozími hřbety potkáváme několik týmů. Cestou, ještě před Malým Polomem, nabírám vodu z pramene. Martin jde napřed, doženu ho. Když čepuji vodu, přejde kolem mě poměrně velká skupina týmů. Pod Malým Polomem však většina týmů pokračuje do lesa směr původní červená značka, my ovšem jdeme po cestě, která je rozhodně rychlejší. Mám z toho vždy radost, když vidím, že my jdeme správně a ostatní si volí trasu, která je přinejmenším nevhodná. Může to o něco vylepšit náš konečný výsledek. Na Slavíč dorážíme před 10 hodinou dopolední a uděláme zde pauzu na menší jídlo. Energie z rána už se zdá být vyčerpána. Vyloženě se pochutnám na sušeném mase – mňam, škoda jen, že 75gramů stojí skoro 60Kč. S Martinem se domluvíme, že si dáme oběd na Kamenitém, který je po cestě na Kozubovou, neboť předpokládáme, že tam bude narváno (vzhledem k tomu, že třetí kontrolní bod je hned vedle chaty). Ze Slavíče, posilněni energií valíme na Kamenitý. Ušetříme si i nějaké metry, když odbočíme na cyklostezku vedoucí na Kamenitý a nemusíme tak zacházet až na Babí vrch – rozcestí. Počítá se každý ušetřený metr. Naše těšení na smažák a česnekačku zpraží důchodkyně sedící před chatou na Kamenitém – chata je uzavřena. Tak nám nezbývá nic jiného, než se najíst na Kozubové. Z minulého roku vím, že teplé jídlo prospěje, i když se tím samozřejmě zdržíme. Ale zdržení způsobené ztrátou energie by v konečném důsledku mohlo být ještě horší. Když vycházíme od chaty Kamenité, potkáme Mirka s Kubou, jak si to vyklusávají už z Kozubové na vrchol s číslem 4. Mirek hrdě oznámí, že běží na Muřinkový vrch. Tato informace se trochu příčila mému osobnímu odhadu, jelikož jsem si myslel, že 4.vrchol bude někde blíže základny. Tehdy jsem koketoval s myšlenkou (věděl jsem, jaký šílený vrchol má pořadové číslo pět), že zajdeme na čtyřku a šup na základnu, kde budeme tak v 15 nebo 16 hodin. Potom, co mi byl oznámen název čtvrtého vrcholu bylo jasné, že tento plán není životaschopný. Tři kilometry z Kamenitého na Kozubovou jsme zvládli v pohodě, i to jedno prudké stoupání. Dopředu nás hnala i vůně smaženého sýra a hranolek. Zároveň jsme začali spekulovat o tom, jak máme dále postupovat, abychom stihli pátý vrchol, jehož uzávěra je ve 22:00. Na třetím vrcholu jsme 11:38 a jdeme do chaty na jídlo. Ovšem celkem mě vytáčí pomalá obsluha. I když toho má hodně, myslím, že organizačně nezvládá zajištění a uspokojování objednávek. Po nějakých 15 minutách, kdy jsem ve frontě jak třetí, konečně dostanu to, co žádám. Každý jsme si dali kofolu, smažák s hranolkama a česnekovou polévku. Byla to pochoutka. Odpočinuli jsme si s tím, že na čtyřce bychom chtěli být nejpozději do 16 hodin, jinak se rozplyne šance stihnout Lysou horu.

4. vrchol: Muřinkový vrch (975 m n.m.), 71km, dosažen v SO 14:49

Posilněni výborným jídlem vyrážíme již na čtvrtý vrchol. Počítáme teoretické šance i na pátý vrchol a ta šance tu je – a nejen teoretická. Předtím však musíme dorazit na Muřinkový vrch, což znamená projít více než polovinu Horní Lomné po asfaltu. Avšak je to z Kozubové jen 11km a to je dosti povzbudivá cifra. Už méně veselého výrazu mám ve tváři, když si počítám, co by znamenalo ujít všech pět vrcholů a vrátit se na základnu (celkem 46 km z Muřinkového vrchu) – děsná představa, zvláště ve chvíli, kdy má člověk v nohou již přes kilometrů šedesát. Ale cesta dolů do Horní Lomné, nejdříve po žluté na Kamenitý, potom po modré na Doubravu ubíhá velmi pěkně. I přes relativně prudký sklon kopců si držíme rychlost okolo 6km/h, a tak je jasné, že na Muřinkovém vrchu budeme rozhodně dříve než v 16 hodin. Přemýšlíme o 15:30, později dokonce o času 15:15. Při sestupu do Lomné se nám otevře jako vždy nádherný pohled na zdejší krajinu. Podzim již zbarvuje listnaté stromy do mnoha barev, a tak pohled na masivy zalesněných hor hladí po duši. Příroda sama chválí svého Tvůrce. Dopolední zatažené a mhlavé počasí již tedy vzalo za své a když kráčíme asi 4km po asfaltu Horní Lomnou sluníčko nás hezky zahřívá. Držíme tempo, pár dvojic předejdeme. Pauzu děláme na Přelači. Chůze po asfaltu přece jen demotivuje. Navíc je třeba se posílit před prudkým výstupem na Muřinkáč. Ve stoupání si však vedeme dobře, dotáhneme se na skupinu asi 8mi týmů, které nás předešly, když jsme odpočívali a vysoké tempo udržíme až na vrchol. Asi 2 týmy zůstávají naší skupině pozadu. Čas 14:49 na čtvrtém vrcholu je více než pozitivní. Šance na dobytí pátého vrcholu je více než reálná. I přes občasnou bolest nohou stále jdeme poměrně rychle. Na vrcholu se moc dlouho nezdržíme, jen nabereme vodu a fičíme dále.

5. vrchol: Lysá hora (1323 m n.m.), 93km, dosažen v SO 20:16

V úseku Muřinkový vrch – Malý Polom to je Martinova specialita. Nasadí velmi ostré tempo a na těch 7km předběhneme dost týmů. Zmíněná vzdálenost za 1h a 15 minut místy velmi rozbahněného terénu, kterému zde říkáme „sajgon“ svědčí o pro nás velmi dobrém výkonu. Cestou se často potkáváme s těmi samými týmy, které jdou s námi – orientačně se pohybujeme okolo 90. místa. Jeden z týmů tvoří dva kluci, které jsme potkali při jednom z tréninků na 5BV, když měli s sebou psa. Říkáme jim „tým se psem“, i když pochopitelně žádného psa s sebou nemají. Společně spočneme na odpočívce u pramene pod Malým Polomem. Ostatní týmy, které jsme předběhli, nyní opět jdou před nás. Je něco po 16 hodině, obloha se vyjasnila, slunce svítí, a to je dobrý předpoklad pro to, aby bylo dlouho světlo. Původně jsme se chtěli rozhodnout, zda půjdeme na pětku, zde na Malém Polomu, ale jaksi na to „zapomeneme“, a prostě jdeme směr Lysá. Čas je dobrý. Chybí nám na nejvyšší vrchol Beskyd cca 15km a do zavíračky zbývá ještě skoro 6 hodin. Náladě nepřispěje to, že znovu (již potřetí) jdeme hřebenovkou Malý Polom – Bílý kříž. Znovu bahno. Navíc mě opravdu rozbolí kotníky, resp. nárty. Musíme trochu zvolnit, týmy, co jsme předběhly, se nám už vzdálili. V dálce vidíme Lysou horu – a dělá se mi z toho špatně! Tam až musíme zajít? A pak ještě přes 20km na základnu? Na Bílém kříži jsme něco po 17:30, tedy ještě za světla. Musím si odpočnout a už beru i brufen proti bolesti. Jestli bolest nepřejde, bude to ještě 35km utrpení. Naštěstí (nebo díky Bohu) přešla, i když klesání na Ježánky pro mě byla nejhorší část celého závodu. Mysleli jsme si, že jsme asi poslední, kdo ještě jdou na pátý vrchol, ale díky mému pomalému tempu nás dohoní ještě další závodníci. Na Ježánkách už cítím, že brufen zabral, navíc je stále ještě světlo, což je velmi povzbudívé. Přáli jsme si, aby světlo pokud možno vydrželo ještě na přechod několika luk pod Lysou horou. V podstatě se tak stalo. Kolem 18:30 už nasazujeme čelovky, v lese už není dost dobře vidět na kameny. Přes louky z Ježánek jdeme s několika dalšími týmy. Díky počasí můžeme vidět nádhernou scenérii – louky zalité mlhou jako mléko, ale jen část louky a kolem jinak jasno. Jako kdyby někdo umístil nad zrovna toto místo oblak. Energie už mám na rozdávání, i proto, že na Lysou to už jsou jen 4km a máme 3 hodiny času. Poslední 4km stoupáme po červené s Martinem sami, asi dva týmy nás předejdou. Tentokrát Martin má méně energie. Rozdělím se o rozinky v čokoládě. Martin mi zase dával vitamíny C. Stoupání na Lysou není žádná sranda – a táhne se. Zejména poslední 2 km se táhly a pořád nic. Navíc začalo foukat, ochladilo se a vrchol zalila mlha, takže jsme ani vysílač neviděli. Nicméně stále jsme šli i přes prudké převýšení relativně dobře. Závěrečné metry po sjezdovce už jsme věděli, že pátý vrchol je náš! Ale měli jsme problém najít kontrolu – na vršku Lysé nikdo nikde. Martin zazvonil na horskou službu a pán nám poradil, že budou asi v kamenné chatě. Počasí na vrcholu bylo příšerné – mlha a ostrý vítr snižoval teplotu pod bod mrazu. Proto jsme tak rádi vstoupili do chaty „Kameňák“ a zapsali nám čas dobytí 5.vrcholu – 20:16, tedy ještě se 74 minutovou rezervou. Potěšilo nás i to, že zdejší občerstvení chytře využilo příležitosti a prodloužili otevírací dobu. S pořádnou horskou přirážkou jsme si koupili zelňačku a pití (já kofolu a teplý čaj, Martin kávu). V teple restaurace jsme zavolali svým ženám o tom, že jsme dobyli poslední vrchol. Dozvěděli jsme se, že Mirek s Kubou již zde byli o 1h 41 min před námi. Jistě teď už jsou někde v obci Krásná.

Cíl: Smilovice (350 m n.m.), 116km, dosažen v NE 02:37

V restauraci jsme poseděli necelou třičtvrtě hodinu, abychom se ve 21:00 vydali na cestu „domů“ – na základnu. Před cestou jsme si ještě vyměnili baterky v čelovkách a vyrazili do příšerného počasí. Na vrcholu Lysé hory byla totiž totální mlha. Nebylo vidět ani na metr a světlo čelovky také moc nepomáhalo, neboť se od mlhy odráželo. Byl jsem nucen svítit jen před sebe asi 10 cm, pod nohy. Vydali jsme se z prudkého kopce po modré značce dolů směr na Malchor. Některé týmy tento zabijácký úsek ani nenastoupily, když viděly, že vlastně nic vidět nejde, kvůli mlze. Já jsem tuto trasu šel v rámci tréninku, takže jsem cestu znal i „poslepu“, proto nás toto šílené počasí neodradilo. Před námi šla ještě jedna dvojice. Po sejití na rozcestí směrem na Malchit již ustal vítr a mlha zřetelně zeslábla. Klesání už bylo v pohodě, tak jsme mohli zrychlit a pokračovali jsme dále po žluté. Když začínal velký les, dali jsme krátkou pauzu na napití a svlečení vrstvy oblečení, která byla třeba na Lysé. Předběhl nás ještě jeden tým. Další sestup do Krásné byl velmi náročný, hlavně pro Martina, kolena byla cítit a cesta ubíhala hrozně pomalu. Já cestu znal, takže jsem brzy čekal louku nad obcí Krásná, ale louka stále nikde. Moje slova, že už to bude brzy, Martina vůbec nepovzbudily, také proto, že vypadala jako lživá. U rozcestníku Pod Šebestýnou, kde jsme byli okolo 22 hodiny Martin nevěřil, že máme za sebou teprve 3km klesání zpod Lysé, takže ještě polovina před námi – hrůza. Mně se šlo obstojně, ale chůze z kopce jsem měl také dost. Když se objevila louka, pookřál jsem. Dole v obci Krásná jsme chtěli nabrat vodu z říčky Mohelnice, ale odradila nás pěna na hladině. Nebudeme raději riskovat, přece jen jsme měli každý asi 1 litr tekutin. No na 17km to není moc, ale dá se. Nastoupili jsme na asfalt, který jsme již de facto neopustili do cíle. Šli jsme po hlavní silnici z Krásné do Pražma, poprvé jsem cítil únavu a když jsem zavřel oči, přicházel spánek, ale neusnul jsem, zato Martin podřimoval. Centrum Pražma jsme obešli po místní ulici, kde nás chytil déšť, jež ale trval krátce, takže pláštěnky jsme ani nevytáhli. Za Pražmem jsme dali pauzu na jídlo v autobusové zastávce, cestou tam jsme viděli asi dva týmy také odpočívat. Když jsme jedli a seděli na zastávce, přišel jeden tým a jeden jeho člen okamžitě usnul. Jeho parťák ho musel budit. Odešli chvilku před námi, ale během půl kilometru jsme je předehnali. Z hlavní silnice vedoucí do Nošovic jsme odbočili na cyklostezku vedoucí směr Prašivá, ale šli jsme po ní jen chvíli, protože jsme pak odbočili vlevo a obcházeli masiv Prašivé po vrstevnici až k hospodě v Dobraticích. Tento úsek po asfaltu (asi 2,5km) ještě uběhl rychle. U hospody jsme si na pár minut sedli, nohy přece jen už cítily otlaky, po asfaltu jsme šli už téměř 10km. No a pak se vydali na stereotypní cestu směr Komorní Lhotka. I když to byly dle informací 4km, tak nám (hlavně Martinovi) to přišlo nekonečné. Já jsem ho uklidňoval, že už jen „jedno esíčko“ a pak už bude „Komoška“. Jedno esíčko, dvě esíčka a nic. Ale nezbývalo nám nic než jít stále dál. Do cíle už je to méně než 8km a to nás povzbuzuje. Navíc z námi vidíme světla čelovek dalších týmů, ale stále si udržujeme odstup. Když se konečně dostaneme do Komorní Lhotky, uděláme poslední pauzu na jídlo. Spolu s námi v autobusové zastávce odpočívá ještě jeden tým. Po pauze je vždy těžké nohy rozejít, ale daří se. Jeden tým se nás ptá, zda taky hledáme odbočku na Milovice. Řeknu, že nehledáme, že víme. Tak oni se nás chytnou a z legrace řeknou, že se nás budou držet a pak před cílem nás předběhnou. Nestane se tak, byli solidární. Skončili tři minuty po nás. Cesta z Komorní Lhotky do Smilovic dlouhá 3km trvala něco přes půl hodiny a šli jsme už setrvačností, cestou dokonce předběhli ještě asi 2 týmy. Byl to příjemný pocit, když naše čelovky osvítily ceduli s názvem Smilovice! Tak ještě necelý kilometr! Už jsme věděli, že to dojdeme. Vzali jsme to i zpátky přes hřbitov – rozdíl byl v tom, že už jsme nešli v mnohasethlavém hadu, ale sami. V čase 2:37 minut jsme úspěšně dokončili desátý ročník 5BV a umístili se na 75.místě z celkového počtu 260 závodníků.

V cíli

V tělocvičně spaly stovky lidí, mně se ale spát nechtělo. Všimli jsme si, že Mirek tam má spacák a karimatku. To by znamenalo, že buď si ji tam zapomněl, nebo ještě nedošli. Ale měli skoro 2 hodiny náskok z Lysé hory. Martin jim volá a slyší odpověď, že právě dobíhají. Prošli si krizí a navíc trošku bloudili za Morávkou, také zvolili o něco málo delší trasu než my. Doběhli o 17 minut po nás a umístili se jen o 4 místa za námi. Tak jsme rádi, že jsme všichni spolu. Z ostatních našich kamarádů na základně spal jen Adam, kterého jsme probudili, když jsme dorazili. Dali jsme si dort na počest desátého ročníku 5BV, čaj a já i polévku. Vychutnával jsem ten jedinečný pocit, když dojdete po svých šílenou vzdálenost kilometrů, sdílel s ostatními některé zážitky. Na základně jsme zůstali asi ještě hodinu po návratu, pomalu se sbalili, vzali diplomy. Letos jsem měl ve Smilovicích auto, a tak jsem byl rád, že na rozdíl od minulých ročníků se mi nechce spát (což po dvou probdělých nocích není moc normální). Před čtvrtou hodinou ranní jsme opustili základnu a odjeli domů. A spolu s námi další jedinečné, neopakovatelné zážitky ze závodu 5 Beskydských vrcholů.

Závěr

Jak hodnotit letošní, pro mě čtvrtý ročník 5BV? Přemýšlím o tom, že těžké věci nejdou samy od sebe. Letos jsem do cíle přišel v relativně dobrém stavu, snad se dvěma menšími puchýři a jediná větší bolest po probuzení další den byly nárty a kotníky, které jsem měl dost napuchlé. Nový parťák – bratr Martin – se osvědčil a došel svoje první 5BV hned do konce. Při letošním závodě jsem ani neměl nějaké výraznější psychické problémy. A když už přišly myšlenky na ukončení, tak jsem si vzpomněl na lidi, co byli v koncentráku a museli jít „pochody smrti“ bez výbavy, jakou jsme měli my (určitě neměli boty Salomon), v zimě a o hladu. Určitě nejlepší stav po skončení závodu byl výsledkem tréninku. Uvědomil jsem si v té souvislosti, že těžké věci nejdou samy od sebe. Na vítězství ve světě sportu se musí dřít, trénovat. Až pak je možné pomýšlet na dobrý výkon. Jako křesťan věřím slovu Bible, že máme bojovat o to, aby Bůh měl z našeho života radost, obrazně je to přirovnáno právě k závodu: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni.“ (1.Korintským 9,24-25a). Je jasné, že do nebe se ze svých sil nedostaneme, proto přišel Bůh za člověkem, nicméně v životě, ať už věříme nebo ne, jsou situace, které jsou těžké, a musíme bojovat. Pokud máme natrénováno, je to pak v ostrém závodě poznat, tak, jak jsem to poznal i já v letošním jubilejním ročníku 5BV.

Výsledky v kostce

Tým číslo: 170
Název týmu: Dva bratři
Konečné pořadí: 75.místo
1. vrchol: Konečná (895 m n.m.), 33km, dosažen v SO 4:52
2. vrchol: Kozlena (886 m n.m.), 39 km, dosažen v SO 6:37
3. vrchol: Kozubová (976 m n.m.), 60 km, dosažen v SO 11:38
4. vrchol: Muřinkový vrch (975 m n.m.), 71km, dosažen v SO 14:49
5. vrchol: Lysá hora (1323 m n.m.), 93km, dosažen v SO 20:16
Cíl: Smilovice (350 m n.m.), 116km, dosažen v NE 02:37
Celkový čas strávený na trati: 28 hodin 37 minut