TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI

Úvod

Letos jsem se již počtvrté v řadě s parťákem Mirkem postavil na start asi nejznámějšího horského ultramaratonu v ČR – Adidas Continental Beskydskou sedmičku, kterou organizuje Libor Uher. Na registraci jsem myslel hned po novoročním přípitku – a dobře jsem udělal, když jsem náš tým asi půl hodiny po půlnoci 1. 1. 2016, zaregistroval. Ráno prvního ledna, tedy tři čtvrtě roku před závodem už nebylo místo, což svědčí o extrémním zájmu jak sportovců, tak široké veřejnosti na tuto akci. Letos jsem věnoval přípravě stovky hodin, když jsem naběhal asi 1300 km, sice z toho v horách asi jen 200 km, ale objem byl pro mě solidní. Září se blížilo a s ní i mé očekávání, jak to letos dopadne. Koupil jsem si nové boty, ale po testu na Slezském Salomon maratonu jsem zjistil, že jsou mi malé, takže jsem se rozhodl, že poběžím ještě letos v mých starých, značně opotřebovaných, ale dobře odzkoušených speedcrosech od Salomonu – již nyní mohu říct, že to byla dobrá volba. Pořídil jsem si také běžecké kalhoty pod kolena a návleky na lýtka, která zpevňují svaly.

Před startem

V pátek 2. září po 16 hodině jsme jeli autem na registraci do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme obdrželi startovní číslo týmu (871), moc povedená trička B7, mapu a nějaké další drobnosti, aktivovali jsme si čipy a vyfotili se před startem. Poté následovaly poslední přípravy před startem doma (kontrola povinné výbavy, pořádně promazat, nachystat jídlo, jelikož jsme na start nejeli hromadně dvěma speciálními vlaky – dali jsme přednost přijet po vlastní ose, protože to do Třince máme kousek. Na start závodu jsme přijeli vlakem něco po půl desáté večer, zrovna když znělo požehnání od faráře Wykreta – a počasí už posedmé!!! v řadě bylo vydařené – inu, modlitba funguje. Pak ještě následovala česká státní hymna a posledních několik minut již bylo vyčleněno jen na soustředění se na start. Skoro jasná obloha, příjemná teplota okolo 17°C dávaly naději, že závod bude opět fajn. Doplnili jsme ještě energii ve formě Kofoly a šli se zařadit do třítisícového davu závodníků. Odpočítávání a start! Je to tady, sedmý ročník Beskydské sedmičky odstartoval – v trase Short (dříve Hobby) nás čekalo 86,4 km s převýšením přes 5000 m.

1.vrchol: Velký Javorový; 8.9 km; dosažen v Pá 23:30:23

Po startu jsme v sevření závodního hada postupovali ulicemi Třince, přes třinecký lesopark až k hlavní silnici E75, kde byla v tu dobu zastavena doprava, aby závodníci mohli bezpečně projít. S Mirkem jsme běželi po pravé straně a postupně předbíhali závodníky. Kupodivu i kolem nás se hodně běželo (zvláště na konci lesoparku) – vypadá to, že letos bude konkurence silná. V běhu jsme vytrvali až pod Malý Javorový, díky publiku místních obyvatel, kteří třeba i v pyžamu fandili ze svých zahrad, byla skvělá atmosféra hodná závodu takového formátu. Těsně pod sjezdovkou jsme udělali krátkou hygienickou pauzu, doplnili tekutiny (byli jsme upozorněni Liborem Uhrem, že vzhledem k teplému počasí nesmíme čekat na pocit žízně) a zahájili stoupání po sjezdovce na Malý Javorový. Tempo jsme měli průměrné, nemá cenu to přepálit hned na začátku a navíc to stále byl jeden velký chumel závodníků. Kotel fanoušků, jako již tradičně, na vrcholu Javorového nezklamal a mocně povzbuzoval. Dokonce mě odchytil cestou i reportér (tuším pořadu Vertikal?) a ptal se mně, co říkám na první kopec – odpověděl jsem, že zatím dobrý (možná budu i v televizi:). Nicméně jedno malé negativum cestou po sjezdovce bylo – mírně mě začínalo dřít v rozkroku, i když jsem se dobře promazal – asi to byla nějaká paranoia, protože později už to přešlo – ale vlka bych určitě nechtěl. Kilometr a půl dlouhé mírné stoupání na Velký Javorový, první oficiální vrchol byl relativně klidným tempem, chvílemi jsme běželi, chvílemi šli. Na Velkém Javorovém nás povzbuzovala parta mladíků notně posílených alkoholem. První pípnutí v čase 23:30, tedy hodinu a půl od startu, což zatím dělalo 92. místo v kategorii Hobby (Short).

2. vrchol: Pod Velkým Lipovým; 15.5 km; dosažen v So 0:37:49

Z Javorového následoval seběh do Řeky, nejprve úzkou pěšinou v lese, kde jsme museli dávat pozor, abychom neuklouzli, pak chvíli po vrstevnici po žluté značce a největší část (asi 3 km) po lesácké zpevněné cestě. Bylo to z kopce, tak jsme běželi a postupně předbíhali několik týmů, což se projevilo i v průběžných výsledcích na první občerstvovací stanici v Řece (kde byla jen voda a iontový nápoj) – pohybovali jsme se na 83. místě. Seběh do Řeky nám trval necelých 28 minut, což bylo o 2 minuty horší než loni. Rychle do sebe nalít tekutiny, vypil jsem asi 2 ionťáky a jde se dál. Prudké stoupání po další sjezdovce až na vrchol Příslop. Tento úsek cesty byl totálně ucpaný závodníky, jelikož se šlo jen po úzkém chodníčku, předbíhat se nedalo, protože všude kolem rostly maliny a ostružiny, a to až do výšky jednoho metru. Chvílemi celý had závodníků stál a permanentně se ozývaly sprosté komentáře vyjadřující nespokojenost závodníků s tím, že se stojí. Cesta nahoru tak byla relativně pomalá, alespoň jsem si mohl sníst tatranku a doplnit energii. Z vrcholu sjezdovky už to byl krátký výklus do sedla pod Velkým Lipovým, kde se poprvé dělila trasa long (kategorie Sport, jež vedla ještě asi 1,5 km na Ropici a pak zpět) a naše trasa short (kategorie Hobby). Na kontrole jsme “pípli” na 80. místě v čase 0:37:49 a zahájili okamžitě klesání do Morávky.

3. vrchol: Travný traverz; 23.5 km; dosažen v So 1:57:23

Z Velkého Lipového značně prořídlo pole závodníků pohybujících se kolem nás, což bylo dobré, jelikož většina jich bylo v kategorii sport a šli na Ropici. Tak jsme se ocitli relativně osamoceni, což dodá člověku ten pocit, že na tom není zas tak špatně. Síly bylo dost, a tak sbíhání do Morávky šlo dobře, což se projevilo i předběhnutím dalších 8 týmů. Ovšem místy velmi kamenitá cesta nebyla příjemná a nad Morávkou jsem dokonce uklouzl a spadl, naštěstí to odnesla jen lehce odřená část dlaně, ale nikoli tak, aby později bolela. Jen jsem otřel prach a běžel dále, ale příjemné to nebylo. Na první plnohodnotnou občerstvovačku na Morávce jsme dorazili po 1 hodině ráno (1:04:48) na průběžném 72. místě v kategorii Hobby. Občerstvili jsme se melouny, pomeranči, banány, já si vzal i svůj z domu připravený rohlík s máslem, salámem a sýrem (později v průběhu závodu jsem snědl ještě další tři), napili jsme se a rychle vyrazili dále, již na třetí sjezdovku “Sviňorky”. Nedá se říct, že by to byl kopec jak “sviňa”, ale když máte už téměř půlmaraton v nohách, je hluboká noc, tak i relativně krátká sjezdovka jde cítit. Tempo si držíme relativně stabilní, ale kopce letos jdeme rozhodně pomaleji než většina závodníků, co se umístila nakonec někde okolo nás. Nad sjezdovkou se po pár se metrech trasa opět dělí pro kategorii Sport, která jde až na vrchol Travného (nechtělo by se mi tam) a my hobbíci pokračujeme po svážnici na kontrolní stanoviště, které je bráno i jako třetí vrchol (jeho nadmořská výška je asi 900 výškových metrů, takže zas až tak nízko to není). Cesta je to nudná, asfaltová, táhne se. Najednou mám za to, že Mirek jde někde za mnou, a tak držím pohodové tempo, abych na něho pak nemusel čekat. Jaké bylo moje překvapení, když pár set metrů před kontrolním stanovištěm z přede mnou ze tmy vynořil Mirek. Kdybych to věděl, tak bych mohl více zabrat. Nu nic, alespoň jsem si odpočinul. Tři minuty před druhou hodinou ranní dobýváme Travný-traverz a kupodivu ještě o dvě příčky si polepšíme (70. místo), i když se mi zdálo, že nás závodníci po asfaltové cestě spíše předcházeli, než my je. Mohla za to asi naše krátká zastávka na Morávce, kde jsme se zbytečně nezdržovali.

4. vrchol: Lysá Hora; 33.6 km; dosažen v So 4:00:43

Nyní nás čekal nejvyšší bod celé trasy – královna Moravkoslezských Beskyd, jednoznačně nejvíce navštěvovaná Lysá Hora (dokonce jsme potkávali i turisty, kteří v noci šlapali na Lysou). Z Travného pokračovala nepříjemná asfaltovka, tentokráte už ale z kopce dolů, mírné klesání dovolovalo běh, a tak jsme se do toho pustili. Mirkovi to z kopce běhá lépe než mě, a tak jsem běžel za ním. Běželi jsem celou cestu a předbíhali řadu týmů, což se projevilo vskutku výrazným posunem v průběžném pořadí – o 19. míst. Byl to vskutku super seběh, při kterém jsme se hnali jako vítr a téměř o pět minut vylepšili čas na tomto úseku oproti loňskému roku, předběhli jsme de facto všechny týmy z kategorie hobby, co šly tou dobou z Travného. Na Přelači se k nám připojovali sporťáci sbíhající z Travného, a ti naopak předbíhali nás – ale nebylo se co divit, jelikož se tito borci na konci umísťovali v první dvacítce. Na občerstvovací stanici v Krásné jsme byli 6 minut před půl třetí ráno a měli tak pořád skluz na minulý rok (bylo to částečně dáno i tím “špuntem” při stoupání z Řeky) asi 7 minut. V Krásné jsem poprvé doplnil můj camelbag, dal do sebe meloun, pomeranč, další rohlík, pořádně se napil a už valíme dál. Ještě jsme pozdravili Víťu Otevřela, který běžel kategorii Sport-mix (skončili druzí v mixu do 35 let a 29. celkově). Než začalo stoupání na Lysou, tak jsme klusali po silnici v Krásné. No a pak dlouhých asi 6 km vzhůru na Lysou. Tento úsek nikdy nebyl naše silná stránka a přestože nemáme nějakou krizi, tak spíše nás závodníci předbíhají, než by tomu bylo opačně. Stoupání se táhne, nejprve tři kilometry Pod Šebestýnu a pak další 2,5 na Malchor. Předbíhající závodníci mě deprimují, ale říkám si, že si musíme držet své tempo. Mirek jde za mnou, chvílemi na něho počkám, aby mě na rovince za Malchorem předběhl (což se mi teď nechce). Rýsuje se úchvatný pohled do osvětleného údolí Slezska a Moravy z jedné strany a později neméně krásný pohled na Lysou Horu s červeně svítícím vysílačem a hadem čelovek závodníků před námi, kteří zdolávali poslední kilometr na nejvyšší horu Beskyd. Tuto část po chodníku z kamenných schodů mám rád, pořád se točí z jedné strany na druhou a mohu si tak alespoň částečně vychutnat pohledy dolů. Naše pomalejší tempo se projevilo tak, že jsme průběžně klesli o 8 míst na 59. pozici, Lysou jsme dobyli přesně ve 4 hodiny ráno. Zde jen krátké zastavení na promazání a napití se, já si snědl i tyčinku pro doplnění energie a jde se dál.

5. vrchol: Smrk; 46.1 km; dosažen v So 7:19:39

Cesty z Lysé jsem se obával, protože mi sestupy po kamenech moc nejdou. Naše tempo ta bylo v porovnání s ostatními spíše podprůměrné, ale snažil jsem se jít či místy klusat, jak jen jsem mohl. Díky již sjetému vzorku na mých botách byly kameny dost cítit. Hlavně jsem se obával, zda mi dobré tempo vydrží až do Ostravice, jelikož minulý rok asi 1 km před občerstvovačkou jsem už odmítl běžet. Postupně jsme minuli rozcestí na Lukšinci, Ondrášovy díry a Albínovo náměstí, odkud jsme dále pokračovali po zpevněné cestě. To jsme se opět dali v běh a předběhli několik týmů. Seběhy (mimo prudké části) byla letos naše jednoznačně největší zbraň, což se ukázalo zejména ve druhé polovině závodu. Nyní jsme se však blížili teprve ke konci poloviny první. Závěrečná zkratka lesem, pak ještě po místní komunikaci, už kolem domků a s ranním svítáním jsme okolo páté ráno byli v Ostravici (čas 5:15:33), v celkovém pořadí kategorie Hobby jsme se ještě o dvě místa propadli (62. místo), a to hlavně díky pomalému sestupu v první části z vrcholu Lysé. Pozitivní však bylo, že jsem vydržel běžet až do Ostravice. Na občerstvovačce jsme udělali po více než 40 km první delší pauzu a zdrželi se asi 15 minut. Dali jsme si první polévku, promazali, doplnili tekutiny a ohřáli se v budově místní školy. Pauza bodla a dělalo si ji delší většina závodníků. Nebylo tak zima jako minulý rok, ale přece jen bylo po ránu chladno. Po půl šesté ranní jsme vyrazili na Smrk – jeden ze závodníků vtipně poznamenal, že další vrchol je Smrt. Něco na tom bude. Cestou jsme potkali pár lidí, co šli na ranní šichtu. My už máme noční za sebou a ještě nás čeká minimálně jedna. Při stoupání na Smrk přišla na Mirka krize, kterou však dokázal dobře skrýt, navenek nijak neprotestoval (což já bych asi nedokázal), ale jeho nepřítomný výraz nonverbálně sděloval, že ho výstup výstup vůbec nebaví. Mezitím se slunce vyhouplo nad obzor, což trochu vlilo optimismu do žil. Nejprve táhlé stoupání po zpevněné cestě, pěkně nudné, se šlo “strojově”, místy jsem se protahoval s hůlkama. Potom nastala nejprudší část výstupu, kolmo na vrstevnice. Bylo vidět, že i ostatní závodníci z tohoto úseku nemají radost. Jeden závodník strčil hůlku tak šikovně, že mu uvízla mezi kořeny a okomentoval to pěkně peprnými slovy až ho musel jeho kolega uklidňovat. Mě to přišlo srandovní a okořenilo mi to prudký výstup. Cesta na Smrt(k) je opravdu dlouhá (a byly i týmy, co ji šli neuvěřitelných 5 hodin!), zvláště poslední třetina po vrstevnici a závěrečný kilometr se neskutečně vleče – je to asi blbě změřené. Tak alespoň, že byl hezký výhled na Lysou horu a do údolí z chodníčku pod Smrkem. Tato pasáž nebyla alespoň tak nudná, jelikož byla technicky náročná. Před vrcholem Smrku ještě projít kolem památníku J. Lenona a konečně vrchol. Ten jsme pokořili v 7:19 a překvapivě jsme si udrželi průběžnou 62. příčku, tedy stejně jako v Ostravici, z čehož lze soudit, že náš výstup nebyl zas až tak špatný.

6. vrchol: Čertův Mlýn; 60.6 km; dosažen v So 10:24:22

Na vrcholu Smrku jsme se nezdržovali a hned pokračovali dále po mírně se svažující lesní pěšině indiánským během – chvíli poklus, chvíli rychlá chůze. Bylo zjevné, že se pohybujeme spíše ve předu celého startovního pole, jelikož týmy kolem nás běžely také. Postupně jsme tak běželi ze Smrku dolů směrem k chatě Hubertce, na které byli nějací návštěvníci, kteří si dávali snídani – bylo kolem půl osmé ráno. Cesta po červené na Polanu má vcelku rozumné klesání, ale také se celkem táhne, nicméně jsme jí celou běželi, předběhli pár týmů, ale i nás (asi kategorie sport-long) několik dvojic předběhlo. Nicméně někdy kolem 7:45 jsme opouštěli červenou turistickou značku, abychom se zkratkou dostali na svážnici, která směřuje do Čeladné. Tento úsek je neskutečně nudný a dlouhý necelé 4 km a minulý rok jsem v jeho závěru již odmítl běžet. Letos to bylo jiné a běželi jsme celý úsek. Postupně jsme předbíhali další a další týmy, což mi vlévalo energii do žil – B7 je přece závod, ne procházka. Tyto dlouhé úseky se z psychických důvodů vyplatí běžet, protože když se jdou,je to na věky věků. Ke konci byly nepříjemné šutry, takže chodidla dostávaly zabrat, ale nemohli jsme zastavit. Konečně se objevila závora značící konec, zatáčka doprava, kousíček po asfaltu, proběhnout lesem asi 100 m a je tu další občerstvovačka. Přibíháme osamoceni, řadu týmů jsme nechali díky vypjatému běhu za námi. Pípnutí na kontrole je zde zvláštní, protože poprvé zde pípneme o speciální tablet, který nám ukáže pořadí. Jsme celkově (i s kategorií sport) na 113. místě, a naší kategorii (short muži 35-50) jsme na 13. místě. Čas máme konečně poprvé lepší, než minulý rok (je 8:20). To je super informace. Přesto nepohrdneme krátkou zastávkou na jídlo, koupíme si kofolu a chleba s párkem. Zde na Čeladné pravidelně doplňuji teplou stravu. Mirek nemusí jíst tolik co já, a tak mu jeho párky pomůžu dojíst. Jíme rychle, ať neztrácíme mnoho času (jak říká Mirek, abychom ho neprojedli), dočepujeme pití a pokračujeme. Rozejití je trochu těžkopádnější, ale dá se a po chvilce už klušeme až za hlavní silnici, kde cesta začíná stoupat. Sluníčko už jde cítit – dnes bude vedro, ale zatím je to dobré, jdeme převážně ve stínu. Nyní nastává novinka letošní trasy – místo chůze po červené kolem Malé Stolové jdeme na okolo po mírně se zvedající cyklostezce. Naše chůze je nyní pomalejší, než týmů kolem nás – oni prostě jdou rychleji. Uvažuji, že si konečně zapnu mp3, ale nakonec se tak nestane (nechce si mi ji vyndávat z batohu a psychická krize není). Jelikož jde o novou trasu, tak nevím, co nás čeká za každou zatáčkou. Jdeme a jdeme. Podobá se to obcházení Stolové, ale v rychlejším tempu s menším sklonem. Asi po půl hodině (můj odhad) konečně odbočujeme na žlutou značku. A to je chuťovka letošní trasy. Dobré 2 km poměrně prudkého stoupání po žluté značce se nelíbí nejen nám s Mirkem, ale ani týmům okolo nás. Na rozdíl od nich však letos kopce nejsou naše plus, a tak jsme opět předbíháni. To mě trochu štve, ale nedá se nic dělat. Myslím na to, jak už budu v cíli. Ke konci stoupání je pramen, což osvěží. Čerstvá voda – mňam. Dostáváme se na rozcestí Malé Stolové a napojujeme se červenou značku. Nastává úsek, který z celé trasy B7 mám nejméně rád – nekonečná cesta na Čertův Mlýn kolem Kněhyně. Zde permanentně lžou všechny turistické ukazatele oznamující délku trasy. Jediné pozitivum je to, že se jde většinou již po vrstevnici. Proto si místy dovolíme i klus, i když na chodníčku pod Kněhyní se běžet moc nedá. Posledních půl kilometru a už zdálky slyším pípání kontroly na Čertově mlýně. Je 10:24. Zde na chvilku zastavíme, bereme preventivně ibalgin, promažu choulostivá místa, napít a vzhůru dál. Do cíle je to ještě více než 25 km!

7. vrchol – Radhošť; 70.3 km; dosažen v So 12:32:54

Teď nás čekala jedna z mála víceméně “hřebenovek” v rámci B7, i když počáteční sestup z Čertova Mlýna na vrch Skalka má svůj sklon. Cestou jsme potkali mj. běžkyni Alžbětu Dirnerovou z týmu AVA, se kterou se zná Mirek z jiných závodů (šli kategorii Long a ve své kategorii v Mixu nad 50 let obsadila se svým parťákem třetí místo). Pro mně celkem překvapivě se i z prudkého kopce běželo dobře. Horší bylo, že začalo být pořádně vedro, na slunci “na umření”  musel jsem si sundat vrchní vrstvu (dres) a pokračoval jsem jen v termotriku. Opakovalo se pořád to stejné – v sebězích jsme týmy předbíhali, do kopečka zase ony předcházely nás. Nicméně při cestě na Pustevny jsme drželi s ostatními krok. Tento rok skrytá kontrola na Tanečnici nebyla, jen jsme proběhli vrcholem a těšili se závěrečný kilometrový seběh na Pustevny. Pustevny jsou známé turistické středisko a tak tu bylo hodně lidí, kteří samozřejmě povzbuzovali, takže jsem si připadal trochu jako v cíli – a vlilo mi to novou energii do žil. Navíc, když nás na této občerstvovací stanici čekala jednak polévka, jednak kofola a oblíbená škvarková pomazánka. Rychle jsem všecko z jmenovaného snědl, nechtěl jsem ztrácet čas. Mirek zjistil, že první tým (kategorie sport-long) tu byl již v 7 ráno. Nicméně se projevilo to, že stoupání po žluté na Čertův Mlýn a obcházení Malé Stolové po cyklistické trase, zhoršilo časy oproti minulému roku takřka všem. My Pustevny dobyli přesně v 11:00, asi o 8 minut později, než minulý rok. Z Pusteven nás čekal relativně krátký, leč prudký sestup do Ráztoky, čehož jsem se dík minulému roku obával. Právě v tomto klesání byl minule můj nejhorší úsek. Letos to bylo jiné. Pokračovali jsme v sebězích bez zdržování, díky rychlému občerstvení na Pustevnách jsme běželi sami a navíc cestou do Ráztoky ještě asi tři týmy předběhli. Přece jen se ale vyskytla pro mně jedna nepříjemná situace, kdy jsem podruhé v závodě uklouzl a spadl (v místě, kde končila sjezdovka a cesta se měnila v asfalt). Odnesly to jen zaprášené ruce. Kilometr po asfaltu na další kontrolu jsme klusali – ó, jak blažený pocit oproti minulému roku. Odměnou bylo pípnutí na tabletu se zjištěním, že v kategorii jsme na (pokud si dobře pamatuji) jedenáctém místě. Vědomí, že atakujeme první desítku a další turisté, kteří nám fandili, mi dodalo dalších sil, když začalo stoupání na Radhošť. Nejdříve po asfaltové cestě a pak po mírném, ale táhlém stoupání, kde jsme byli také hezky vyfoceni. Ve stoupání nás opět pár týmů předběhlo. Upokojoval jsem se tím, že to byla kategorie sport (long), nicméně ta se dělo spíše až v poslední třetině kopce. Potkávali jsme turisty v protisměru, kteří na rozdíl od nás nešli určitě celou noc. Mirek šel ve stoupání za mnou, ale na vrcholu mě předběhl, jelikož jsem si udělal asi minutovou pauzu na energetický gel a napití. Nechtěl jsem podcenit chybějící energii a vedro. Na hřebenovce Pustevny – Radhošť to jako již tradičně za pěkného počasí o víkendu vypadalo jako na Václaváku. Rychlým tempem jsem Mirka doběhl, abychom společně přišli k soše věrozvěstů Cyrila a Metoděje, i díky kterým mohu ve svém životě poznávat Pána Boha. Na uctění jejich památky nebyl čas, hned jsme pokračovali dále. Čas jsme měli na úrovni loňského maxima, možná o tři minuty lepší.

8. vrchol: Velký Javorník; 79.8 km; dosažen v So 14:10:57

Pokračovali jsme nejprve po sjezdovce a pak dále po červené a modré značce na Černou Horu. Celou cestu jsme opět běželi a potěšilo mně, když jsme předbíhali jednu z dvojic, jejich komentář, že to není možné, jak běžíme. A že to byl výkon – podle mezičasů v části Čertův Mlýn – cíl jsme byli dokonce druzí v kategorii a devátí celkově v kategorii short. Neskutečné. I když bylo vedro, pořád jsme běželi. Dokola jsem si říkal, nezastavuj se, nic tě nebolí. Z Černé hory na Pindulu – poslední občerstvovací stanici se náš klus změnil v drtivý běh. Předběhli jsme všechny, koho jsme potkali. To je pocit, který dodává sil více než nejlepší energetické gely. Byl to podobný běh jako minulý rok. Získali jsme určitý náskok, který jsme nechtěli na kontrole promarnit. Navíc se ukázalo, že náš čas na Pindule (13:08) je asi o čtvrt hodiny lepší, než minulý rok, a tedy že je stále šance pokořit náš B7 rekord, což při letošní změně trasy bylo při stoupání na Čertův mlýn takřka vyloučeno. Proto jsme jen vypili kofolu, zhltl jsem jeden chleba se škvarkami a valíme na poslední vrchol, kterým je 918m vysoký Velký Javorník. Kam se hrabe třeba na Smrk, ale když už máte v nohách téměř 80km, každé stoupání je cítit. Šlo se ale dobře. Výborný byl pocit, že za námi nikdo není. Až teď při psaní článku jsem si uvědomil, že z Radhoště nás vlastně už nikdo nepředběhl! Nejhorší byl první úsek stoupání, než jsme se dostali na asfaltovou cestu, po níž jsme vyklusávali. Pak ještě jedno prudké, ale krátké stoupání, při kterém jsem navíc volal s Lukášem a domlouval odvoz. Minuli jsme pár turistů u rozcestí nad Kyčerou, necelý kilometr na Zadní Javorník a výklus po hřebenovce až na Malý Javorník – rozcestí. Zde jsme ještě minuli jeden, nebo dva týmy. Závěrečný kilometr a půl stoupání na poslední vrchol. Pořád jsem se ohlížel, zda se někdo vynoří za námi – a nebylo tomu tak. Snědl jsem poslední gel. Dvě minuty po čtvrt na tři odpoledne pípáme na Javorníku a před námi je posledních 6 km závodu. Nikdo před námi, nikdo za námi. Z Javorníku běžíme, jak se dá, úzkým, neustále se klikatícím chodníčkem. Potkáváme spíše turisty. Asi po kilometru předběhneme dvojici mix, se kterou jsme se několikrát potkali na trati – takový svalovec (zaslechl jsem, že je od armády) s partnerkou – prý jsou na čtvrtém průběžném místě ve své kategorii. No a pak běžíme dál a už nikdo nikde. Myslím, že už to tak zůstane, pořád se otáčím, zda se za námi někdo neobjeví. Vybíháme z lesa na louku. Rovinka. Znovu les a první domky. Dva starší turisté nám říkají – už jen tři kilometry. Popravdě se mi už nechce běžet. Najednou se ale objeví před námi další dvojice. Mirkovi říkám – tak ty už nedám. Mirek jakoby mě neslyšel a běžíme dál. Nesmíme se zastavit. Sbírám sílu, abychom kolem dvojice proběhli co nejrychleji. Chvilku se za námi drží, ale po chvilce je ztrácíme – uff. Vbíháme do posledního lesního úseku a v euforii předběhneme ještě asi tři dvojice. Nic už mě nezastaví, i když cítím, že běžím na maximum a z rezerv. Konečně mostek, zatáčka, pár set metrů a jsme ve městě. Nikdo nás nepronásleduje, naopak v aleji před sebou asi 300m vidíme ještě nějaké závodníky. Tak ty už opravdu nedoběhneme. Všimli si nás a zrychlili. Chtěl jsem už jen jít, ale Mirek povzbuzoval k běhu. A tak jsem běžel. Cítil jsem, jak mě polívá horko, ale posledních několik set metrů už to přece musím vydržet. Zatočíme do cílové rovinky a po chvilce se nám otevírá cíl. Za povzbuzování diváků dorážíme v neskutečné euforii do cíle v čase 14:51:54. Asi o 8 minut jsme vylepšili náš rekord na B7, ale co je ještě lepší, je naše pořadí.

Cíl – náměstí Míru, Frenštát pod Radhoštěm; 86.4km, dosažen v So 14:51:54

V naší kategorii muži 35-50 let (short) jsme se dostali do první desítky nejlepších, když jsme obsadili 9. příčku. To by mě ani ve snu nenapadlo. Celkově v kateogrii hobby (short) jsme skončili na 41. místě, tedy polepšení o 26. míst. Ve věkové kateogorii 35-50 bez ohledu na pohlaví pak na 20. pozici. Po posledním pípnutí už jen vylézt na pomyslnou K2 (a zase slézt dolů), udělat cílovou fotku před golemem, odevzdat startovní číslo a čip a jít si vychutnat báječný pocit z další úspěšně dokončené B7. V cíli jsem ještě překvapivě potkal kamaráda Jarka Valeriána, který skončil o deset minut před námi (o 9. příček lépe a 10. ve své kategorii muži do 35 let). Pak mi Mirek koupil klobásu, kterou jsem si vychutnal a sledoval další závodníky v cíli. Po půl hodině jsme zašli do školy se osprchovat a ve čtyři odpoledne už nás kamarád Lukáš vezl domů, kde jsem celý večer sledoval výsledky a tu i tam na webkameře, letošní novince B7, závodníky, kteří docházeli či dobíhali do cíle. Letošní ročník byl pro mně výjimečný tím, že jsem poprvé, co jsem šel Beskydskou sedmičku, neměl žádnou krizi, ani psychickou, ani fyzickou. Bude to asi tím, že jsem běhal poprvé celý rok a porce přes 1000 km pomohla k tomuto pro mě super výsledku. Děkuji také manželce, která mě na tento závod pustila:) a fandila mi z domova – její povzbudivé sms jsem na trase ocenil. Děkuji také mému parťákovi Mirkovi, že už počtvrté do toho se mnou šel. Opět se ukázalo, že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout, což je klíčové v takovém náročném závodě, jakým Beskydská sedmička je. Nyní už zbývá jediný cíl – dostat se na bednu. Po letošním závodě už to není taková utopie, jako když jsme šli poprvé. Tak uvidíme…