KDYŽ FANDÍ NEBE

Rozhodnutí

Letos jsem do závodu Beskydská sedmička, který má v podtitulu slogan „95km, které ti změní život“, nastupoval podruhé. Minulý rok jsem netrénoval fakticky vůbec. Tento rok to bylo o poznání lepší. Běhal jsem téměř denně od konce roku 2013 do dubna 2014 cca 10km a pak poslední měsíc před B7 také téměř denně 10km. Mezitím z rodinných i pracovních důvodů byla pauza. Této pauzy jsem se trochu bál, ale i tak jsem měl něco natrénováno. V horách jsem však trénoval tak maximálně 5x a to spíše na jaře. Čím se závod blížil, tím větší napětí vzrůstalo. A pak to přišlo. 5.9.2014 a pro mě druhý ročník Beskydské sedmičky. Jako parťák byl stejně jako loni Mirek Marťak, který měl natrénováno v horách x krát více. Byl jsem tudíž papírově „slabší článek“ dvojice. Nebudu zdržovat? I to mně hlodalo před závodem v mysli. Přes tuto skutčnost jsem se na závod moc těšil, protože byl pro mně kvůli jedné skutčnosti hodně významný (o tom se dočtete na konci v dovětku). Teď už je čas se vydat na závod!

Před startem

Tento rok jsem nechal auto doma a na registraci do Frenštátu pod Radhoštěm jsme jeli vlakem. S Mirkem jsme se setkali přímo ve vlaku a jeli směr Frýdek-Místek, kde byl přestup a pak druhým vlakem do Frenštátu. Čekal jsem, že zejména druhý vlak bude více narvaný závodníky, ale byl vcelku prázdný. Cestou jsme samozřejmě diskutovali o závodu, o taktice, o vybavení a těšení na start vzrůstalo. Do Frenštátu jsme dorazili před půl šestou večer a šli rovnou do ZŠ Masarykova, kde probíhala registrace. Zaregistrovali jsme náš tým pod číslem 694 – Genesis a udělali také startovní foto. Moje se určitě nepovedlo, neboť jsem byl „sejmut“ ve chvíli, kdy jsem teprve hledal, kam se přesně podívat. Potom jsme se šli ven převléct do závodního, promazat vazelínou a nepotřebné věci k závodu jsem odnesl do úschovny. Po 18 hodině jsme se přidali k průvodu závodníku, kterých letos startovalo prý 3079, a šli na nádraží. Průvod vedl stylový bača s ovcí a kozou a vyzýval (především Pražáky), aby se zdarma pomazlili s kozou, že to doma nemajú. Na nádraží ve Frenštátu jsme nastoupili do jedné ze dvou osmivozových souprav. I přes poměrně narvaný vlak (odhadem cestu vlakem na start zvolilo asi 1800 závodníku) jsme seděli s Mirkem sami. Přes uličku seděli také 2 muži sami a s nimi jsme během tříhodinové cesty do Třince prohodili několik slov. Jelikož jsem dal na rady závodníků, o kterých jsem se dočetl v článcích na internetu, že je vhodné se dostatečně zavodnit, tak jsem šel za cestu vlakem 3x na záchod. Zavodněn jsem tedy byl dostatečně. Cesta vlakem byla dlouhá, čekali jsme několikrát na uvolnění trati. Seděl jsem, díval se ven na postupně tmavnoucí oblohu, až se nakonec setmělo úplně. Vlak jsme vytopili svými těly, a tak když jsme před půl desátou vystupovali na zastávce Třinec-centrum, byla vcelku kosa. Po výstupu došlo na druhé a pořádné namazání vazelínou. Letos jsem použil vazelínu poprvé a musím říct, že to byl vynikající tah, který jednoznačně stál za našim celkovým výsledkem. Na místě startu – v Třinci na náměstí – se už tlačil 3000 dav a běžel předstartovní program. Ředitel závodu, Libor Uher, nás seznámil se změnou trasy do Řeky a na Ropici, jakož i sdělil další důležité informace k závodu. Proběhla také svatba dvou závodníků, kteří se minulý rok na stejném místě zasnoubili. Obřad provedla starostka města Třince Věra Palkovská. Před startem měl také modlitbu a požehnání katolický farář Adrian Wykret. My jsme se s Mirkem potom pomodlili ještě zvlášť a celou cestu svěřili do Božích rukou. Program se protáhl a s tím i plánovaný start. Oficiální start byl ve 22:35.

1. vrchol: Velký Javorový PÁ 23:59:46

Startovní pásku jsme s Mirekem protli 22:37, když jsme se z levé strany doslova prodrali davem závodníků. Naše taktika byla hned od startu běžet a předběhnout ještě před horami co nejvíce závodníků, abychom se nepletli na úzkých sebězích do Řeky. Od startu jsme tedy běželi a předbíhali skutečně davy závodníků, podle mého odhadu určitě přes 2000 lidí. Dostali jsme se do skupiny, která také jen běžela. Trasa vedla nejprve třineckým lesoparkem a pak místními komunikacemi Oldřichovic. U domků postávali fanoušci a fandili. Už první prudké stoupání po sjezdovce na Javorový mi přineslo problém – mírné křeče do levého lýtka. No to to pěkně začíná, pomyslel jsem si. Mirek mi půjčil elastické návleky na lýtka, a ty držely nohu lépe „pohromadě“. V poslední třetině mi dal také magnesium proti křeči, sice je to prý už „pozdě“, ale aspoň něco. Stoupali jsme poměrně ve svižném tempu, podle mého odhadu jsme u chaty na Javorovém mohli být asi 70 minut od startu, který byl vzdálen asi 7km a plus sjezdovka. Na vrcholu nás povzbuzovali další fanoušci a zejména členové horské služby, kteří také pouštěli hudbu. Byl to hezký pocit stoupat v uličce vytvořené fanoušky. Z Javorového jsme dále seběhli kopeček pod Javorový a po hřebeni směřovali na první měřený mezičas. Asi 1,5km jsme většinou zvládli mírným klusem, šli jsme jen chvílemi a postupně předbíhali další závodníky. No jestli to tak půjde dál (ten běh), tak asi brzy skončím. Zatím to šlo. Těsně před půlnocí, asi hodinu dvacet od startu jsme poprvé přiložili čip na kontrolní stanoviště.

2. vrchol: Ropice SO 01:57:23

Z Velkého Javorového nás čekal seběh do Řeky. Jak už naznačil Libor Uher, byl to vcelku maras. Trasa vedla asi z poloviny mimo cesty, prostě lesem dolů. Byla i místa, kde jsme na sebe volali „pozor kámen“, protože tu i tam někdo kámen uvolnil a to byl pak fičák. I mě samotného jeden balvan minul asi o 1,5 metru. Značení trasy bylo dobré, neměli jsme problém s orientací. Zato trasa byla rozbahněná. Prudké sestupy jsme se tak spíše posouvali po svahu dolů, než abychom šli. Nicméně tam, kde byla cesta, jsme opět běželi. Jak jinak. A zase pár týmů předběhli. Zdálo se mi, že týmů je skutečně před námi už jen málo a že máme dobrý čas (jak jsem později zjistil, pohybovali jsme se okolo 10. místa v naší kategorii 41-50 let). Nicméně když jsme doklusali na první občerstvovací stanici v Řece (byl zde jen nápoj Nutrend a voda), čekalo mně asi největší zklamání v závodě. Byly tam poměrně velké davy lidí – jako na Václaváku. Brzy mi došlo, čím to je, když jsem spatřil závodníky, jak dobíhají na kontrolní stanoviště z druhé strany než my. Mnoho jich použilo jinou než značenou trasu, který byla lehčí, rychlejší a kratší. Cítil jsem se demotivován. Navíc v Řece jsem se cítil zesláblý z velmi rychlého postupu. Když jsem si bral pití, div jsem u toho nespadl, braly mně mdloby. Na kontrolním stanovišti v Řece jsme byli 0:43, tedy asi 2hodiny a 5 minut od startu. Stoupání na druhý vrchol – Ropici,  byl pro mě jednoznačně nejhorší úsek. A to ze dvou důvodů. Jedním bylo rozhořčení, že náš pracně vybudovaný náskok ze zcvrkl tím, že mnoho zvodníků šlo rychlejší a pohodlnější cestou, a jednak velmi obtížným terénem v okolí Šindelné. Stoupali jsme normální chůzí, ale dost závodníků nás ještě předešlo, což mi na psychice nepřidalo. Zpevněné cesty pod Ropicí byly ještě celkem v pohodě. Skutečný maras nastal, když jsme se napojili na modrou turistickou trasu vedoucí z Javorového na Šindelnou. Jedním slovem – bahno. Moc bahna. Šlo se hrozně. V bahně to prokluzovalo, navíc mi přestávala svítit čelovka (byly v ní baterky přímo z obchodu, jak jsem si koupil). Tato část tratě byla pro mě skutečně utrpením, a když jsem pomyslel na to, že mám ještě nějakých 80km před sebou, nejraději bych závod ukončil. Na Ropici jsem musel udělat krátkou pauzu – vyměnit čelovku a dát si energii – horalku. Druhý vrchol byl dobyt v SO 1:57, takže na výše uvedené čas za hodinu a čtvrt z Řeky nebyl zas tak špatný, i přes onu krizi.

3. vrchol – Travný (traverzová cesta) SO 3:49:36

Z Ropice už to bylo lepší. I když prudký pokles z Ropice na rozcestí u Velkého Lipového byl spíše skluz dolů. Ale zvýšili jsme tempo, i když nohy dostávaly zabrat z prudkého konce. Na rozcestí pod Velkým Lipovým mi navíc došla voda v camelbagu, protože jsem si v Řece nedočepoval, s přesvědčením, že mi na Morávku musí vystačit – nevystačila. A do Morávky to bylo asi ještě 5km. Minulý rok jsme tento úsek celý běželi. A tak tomu nemohlo být jinak i letos. Při seběhu jsem stoupl na nějaký klacek a „zapíchl“ ho do nártu nohy (přes botu) – takže to bolelo a na pohodě nepřidalo. Nicméně běželi jsme dál – až na první pořádnou občerstvovačku – do Morávky. Doběhli jsme zde v čase 2:47, tedy seběh z Ropice nám trval 50 minut, což je dobrý výkon. Najedl jsem se melounů, banánů a vzal i dvě tatranky na energii, k tomu vypil skoro litr tekutin a samozřejmě doplnil camelbag. Poprvé jsem vyzkoušel banán se solí. Zajímavé, ale sůl se rychle vypotí. Navíc jsem někde v davu ztratil rukavici – a pomyšlení, že zbytek cesty půjdu bez ní, mě vyděsil. Ne kvůli zimě (ta nebyla), ale kvůli možným mozolům z trekových holí. Tak jsem hledal a nakonec si Mirek našel. Super. Mohli jsme vyrazit směr Travný. Trasa hobby, kterou jsme šli, nevedla kvůli přírodní rezervaci až na vrchol, ale jen do poloviny kopce a vrchol tak nebyl vrchol, ale nejvyšší bod na traverzové cestě. Ještě předtím nás však čekala sjezdovka Sviňorky. Název má něco do sebe – byl to kopec jako „sviňa“, zvláště pak potom, co jsem se pořádně najedl na občerstvovačce. Tempo tak bylo pomalé, ale stabilní. Stoupali jsme dál – a to bylo hlavní. Na vrcholu sjezdovky jsem byl rád, že jsme nemuseli jít až na vrchol Travného. Nicméně ta traverzová asfaltová cesta se zdála nekonečná. Tyto dlouhé úseky bez kamenů dovolují přemýšlet, člověk se nemusí soustředit na kameny pod sebou. Přemýšlel jsem, kolik nás toho ještě čeká – a nebylo mi z toho vůbec dobře. Už jsem se cítil skutečně unaven – byla však také půlka noci, blížila se třetí hodina ranní. Cítil jsem také, že by bylo potřeba promazat nohy opět vazelínou, abych eliminoval vznik puchýřů. Udělám to na Travném, jakmile projdeme stanovištěm. To se také stalo a zhruba 10 minut před 4 hodinou ranní jsme zdolali třetí vrchol na trase. Potom jsem si sedl (už jsem to skutečně potřeboval) a promazal nohy, rozkrok a podpaždí. Jak bylo dobré sedět.

4. vrchol: Lysá hora SO 06:18:54

Po promazání na Travném nás čekalo dlouhé, nejprve táhlejší, potom prudší klesání na další občerstvovací stanici – do obce Krásná. Mirek vybídl k běhu. Rozběhli jsme to. A to fakt pořádě. Hnali jsme to dolů a předbíhali další a další týmy. Nepřemýšlel jsem nad tím, že takové tempo mě může „zabít“. Běžel jsem za Mirkem a jen sledoval jeho nohy. To mi pomáhalo zapomenout, jak šílenou věc děláme, že běžíme opět několik kilometrů. Skutečně jsem se bál, zda to vydržím. Běžel jsem jak stroj. Puchýře nebyly, tak to šlo. Trochu horší bylo místy prudké klesání do údolí Krásné po žluté značce, tam se změnil běh v opatrnou chůzi. Šlo ale o poměrně krátký úsek, tak to bylo fajn. Brzy se na nás „usmívala“ občerstvovací stanice, na kterou jsme dorazili ve 4:32 v sobotu ráno. I když jsem měl ještě dost vody, nabral jsem doplna, přece jen nás čeká Lysá Hora. Poprvé jsem zkusil také meloun se solí, dal si i banán, tatranku, dobře se napil a valili jsme dále. Tím, že jsem se promazal už na Travném, jsme se zde v Krásné již nemuseli zdržovat. V údolí byla mnohem větší zima než na vrcholech. Nyní nás čekalo  asi 7,5km dlouhé stoupání na Lysou horu – královnu Beskyd. Pro většinu lidí je Lysá celodenní výlet, pro nás to byla asi jen 1/6 trasy (na Lysou a pak i dolů). Toto táhlé stoupání přes Šebestýnu a Malchor nebylo, hlavně z počátku, ničím příjemným. Šli jsme relativně stabilně, ale poměrně dost týmů mělo svižnější tempo a předbíhali nás. Malým psychickým povzbuzením bylo to, že jsem se těšil na východ slunce, který pravděpodobně zažijeme na Lysé hoře. Postupně se rozednívalo a před Malchorem už jsme mohli vypnout čelovky. Snad už je v závodě nebudeme potřebovat. Nálada se zlepšila a s ní i tempo. Na rozcestí pod Lysou jsem musel promazat rozkrok, vzal jsem si také první ze 6ti úžasných, tenkých klobásek. Mňam. To pozvedlo náladu. Závěrečné prudké stoupání na Lysou šlo dobře, i proto, že zde byl nový chodník jakoby vydlážděný z kamenů, tvořící serpentiny. Obdivoval jsem ty, kteří ho zde udělali a naskládali tak hezky kameny vedle sebe. Pár set metrů před vrcholem Lysé hory jsme spatřili východ Slunce a ještě rudý, rýsující se kotouč. Na vrchol nejvyšší hory závodu jsme dorazili v 6:18. Divil jsem se, jak za rok pokročily stavby 2 chat zde na Lysé.

5. vrchol: Smrk SO 09:24:52

Klesání z Lysé jsem se trochu bál, vzhledem k velkému množství kamenů, ale nebylo to tak zlé. Nohy bez puchýřů byla velká pomoc. Nejprve z toho nejprudšího srázu jsme pouze šli, nechtěli jsme na kamenech riskovat zranění, později na cestě už dali mírný klus a z Butořanky už běželi. Z počátku jsem se na to necítil, ale pomalu to rozběhl a v závěru před Ostravicí už z toho byl docela slušný běh. Prosvištěli jsme kolem mnoha týmů. Připadal jsem si dobře, že takto předbíháme, a to mi dodávalo energii a rychlost běhu se stupňovala, dokonce i Mirek byl za mnou (a to byl právě on, který většinu seběhů táhl). Takže se sestupem z Lysé byla naprostá spokojenost (za 70 minut až do ZŠ Ostravice). Na další občerstvovací stanici jsme dorazili minutu před půl osmou ráno. Viděli jsme už rodinné příslušníky, kteří čekali na své závodníky, kteří na Ostravici skončí. V ZŠ na Ostravici byla mimo klasické občerstvení také první teplá polévka. Na tomto stanovišti se Mirek projevil jako dobrý parťák a se vším mně obsloužil (donesl mi jídlo, pití, polévku, dočepoval camelbag). Já mohl ten čas využít na opětovné promazání chodidel i zbytku těla. Byla to naše taktika – nezdržovat se příliš dlouho na občerstvovačkách. Vždy to bylo cca 5-10 minut. V Ostravici jsme měli v nohách již téměř 50km. Nyní nás čekalo velmi dlouhé stoupání na Smrk (někteří závodníci ho přezdívali Smrt). Po východu z Ostravice mně napadlo se podívat na mobil – zjistil jsem, že se mi nějak vypl, a proto mi nedocházely sms. Když jsem jej zapl, nestačil jsem se divit. Pohybujeme se okolo 30. místa v naší kategorii hobby 41-50 a byli jsme i 13!! (to padlo, když některé týmy volili jinou cestu do Řeky). Tato informaci mi vlila krev do žil a zahájili jsme ostré stoupání na šíleně velký Smrk, jehož vrchol se tyčil tak daleko a vysoko. Nicméně jsme nasadili skutečně ostré tempo a opět předběhli řadu dvojic. Cesta na vrchol byla rozmanitá – od asfaltovky po úzký, kamenitý chodníček. Bonbonkem byla zkratka „přímo vzhůru“ – říkali jsme tomu „schody“. I toto velmi prudké stoupání jsme vyšli poměrně ostře. Táhlý závěr stoupání na Smrk jsme předběhli ještě další várku týmu, dopředu nás hnala vidina za lepším umístěním a tak čas – už jsme věděli, že na Smrk vystoupáme z Ostravice za méně než 2 hodiny, což je dobrý čas. Vrchol Smrku jsme dobyli ještě před půl desátou v sobotu ráno, časomíra se zastavila na 9:24. Pro nás výborný čas. Rozhodli jsme se vůbec se na Smrku nezdržet a rovnou pokračovat dál, předběhneme tak další várku týmů, které „relaxovaly“ na prosluněném Smrku.

6. vrchol: Čertův Mlýn SO 12:09:27

Také ze Smrku jsme si udržovali velmi dobré tempo a de facto jsme běželi. Hustota závodníků slábla a to znamenalo, že se posouváme kupředu. Tu i tam jsme předběhli další dvojice. Běželo se dobře, chvílemi jsme byli úplně sami, nikoho na dohled, což se v tomto masivním závodě nestává moc často. Seběh kolem chaty Hubertky a pak dolů do Čeladné bych označil jako jeden z našich nejlepších výkonů, kde jsme se, jak jsem později zjistil, posunuli někde okolo 20. místa v naší kategorii. Za Smrkem jsme v nejzašším bodě, kdy se trasa otáčí směr Čeladná, čekali skrytou kontrolu (jako minulý rok), ta ale nebyla. Poměrně dlouhá svážnice na občerstvovačku v Čeladné vybízela k běhu, čehož jsme také využili. Ono jít takovou dlouhou monotónní cestou, je na psychiku. Když se běží, utíká to rychleji. Síla byla, tak jsme toho využil a opět předběhli několik dvojic. V Čeladné na občerstvovací stanici jsme byli v 10:28, což byl pro nás luxusní čas. Za hodinu a 4 minuty seběhnout se Smrku cca 10km, je opravdu pro mě skvělé. Mirek  mě opět zde obsluhoval, koupil mi i párek, zatímco já jsem se opět promazal. Celkově jsme se zde zdrželi necelých 15 minut, ale potřeboval jsem si trochu odpočinout. Jednak stále běžíme (tam, kde to jde), jednak nás čeká teď táhlé a dlouhé stoupání. Klusáme chvilku po asfaltové silnici, abychom odbočili na asfaltovou cestou, po které půjdeme kolem Malé stolové. Jsme si vědomi dobrého času, šance na dobré umístění je velká. To nás motivuje držet ostré tempo i do kopce. Jdeme stabilně a postupně ukrajujeme metr po metru po nekonečném asfaltu. Neméně zdlouhavý je již lesní postup po pěšině na Čertův mlýn. Zdá se mi to jako věčnost, ale tempo si držíme, zvláště posledních 500m mi přijde neskutečně dlouhých. Už je i poměrně vedro, ale jdeme většinu v lese, takže pořád mám na sobě 2 vrstvy oblečení (funkční tričko a cyklistický dres). Na Čertův mlýn dorazíme 6 minut po poledni v sobotu. Čas je to dobrý, slyším totiž pořadatele říkat, že hlavní nápor zde dorazí někdy v 17, 18 hodin. Vezmu si prášek na bolest kolena (celkem jsem za závod vzal 3), které trochu pobolívá, ale raději preventivně vzít, než pak trpět.

7. vrchol: Radhošť SO 14:52:56

Celkem blbý je prudký sestup z Čertova mlýna. Mirek se navíc udeří do hlavy od větve stromu – až teče krev. Šátek, který má na hlavě, ji však zastaví. Minulý rok jsem se díky puchýřům právě zde rozhodl jít zkrácenou trasu, nyní jsme rozhodnuti jít trasu plnou! Směřujeme tak pomalejším tempem směr Pustevny, kde je další občerstvovačka. Cestou ještě musíme na vrchol Tanečnice, kde je skrytá kontrola. Tam jsme přibližně půl hodiny od Čertova mlýna (ve 12:39). Odtud je to jen kousek (1km) klesání na Pustevny, trochu přidáme do kroku, i když není to stabilní běh. Na Pustevnách, kde dorážíme asi po 11 minutách nás vítají fanoušci. Na zdejší občerstvovačce je milé překvapení – chleba se škvarkami, nebo rohlík se salámem. Také berem druhou polévku. Tentokrát já trochu obsloužím Mirka. Z informačních sms se dozvídáme, že jsme zatím 21. Po občerstvení a krátkém odpočinku (celkem do těch 15 minut) jdeme prudký sešup do Ráztoky. Je to na stehna a kolena pořádný záběr. Zde nás spíše pár týmů předejde. I když závěr do Ráztoky po asfaltu opět klušeme a náskok týmů, které nás předběhly stáhneme. Dozvídáme se v Ráztoce, že jsme ze všech týmů (sport i hobby) asi 190, co tu prošli. Z více než 1500 týmů to je velmi dobrý výsledek! Na Ráztoce jsme 13:33 a čeká nás asi 5km stoupání na Radhošť. Ještě nikdy jsem tudyma nešel, takže nevím, co čekat. Nedlouho po vyjití z Ráztoky využiji odpočívky a znovu promažu nohy. Směr Radhošť stoupáme středním tempem, pár týmů nás předběhne, ale to nám zas tak nevadí, jsme zatím spokojeni s časem, ještě nejsou ani tři hodiny odpoledne a vyhlídka, že v cíli budeme za plného světla hřeje psychiku, proto nás jen tak něco nerozhází. Když se dostaneme na hřeben Radhoště, je tu více běžných turistů, než závodníků (ti, co půjdou zkrácenou trasu zřejmě teprve budou docházet). Vrchol se sochou Cyrila a Metoděje dobýváme ještě před 15 hodinou, přesně ve 14:52. Teď už nám zbývá vrchol 8, což na Beskydské sedmičce zní trochu zvláštně.

8. vrchol: Velký Javorník SO 17:04:28

Na Radhošti jsme se vůbec nezdržovali a zahájili poměrně nepříjemný, ale krátký sestup po sjezdovce do sedla na Pundule. Jakmile jsme zdolali sjezdovku, která mi opět připomněla, že mám v nohách asi 80km, pokračovali jsme po vcelku příjemné, asi 2km jen mírně zvlněné trase. Běžet se mi příliš nechtělo, byla to spíše taková rychlejší chůze. Týmy, které jsme potkávali, už jsme tak z vidění znali, zhruba od Pusteven jsme se drželi zhruba pohromadě. Náročný byl pak závěrečný sestup na Pindulu, kde se kopec stal prudším, ale udrželi jsme rychlou chůzi. Jakmile cesta odbočila z modré turistické značky na štěrkovou a později asfaltovou cestu, opět jsme začali běžet. Stále jsem zrychloval vidinou občerstvení na Pindule a posledních 100m jsem vyloženě sprintoval, a to tak rychle, že jsem málem pípl čip na kontrolním stanovišti a musel doufat, že Mirek za mnou to do té povolené minuty stihne. V poslední chvíli jsem si to uvědomil a pár sekund s pípnutím počkal. Bylo 15:44, slunce svítilo, bylo příjemně teplo. Vyloženě jsem se nacpal chlebem se škvarkami, rohlíkem se salámem, melounem, zapil to asi litrem nutrendu. Obsluha jen nevěřícně koukala hlavou se slovy „co to máte za žaludky“. Moc mi chutnalo. Mirek mě opět obsloužil, zatímco jsem si naposledy promazal nohy a šup na skutečně poslední stoupání – na Velký Javorník. Toto stoupání už jsme si vychutnávali. Naše pořadí se už asi ustálilo, a tak jsme nemuseli nijak valit. Šli jsme svým tempem, do prudšího kopce pomaleji, do méně prudšího jsme zrychlili. Potkávali jsme jen několik týmů. Už jsem řešil vlakové spoje domů, odhadoval jsem, že nejpozději do 18:30 jsme v cíli. Před vrcholem Velkého Javorníku jsem ještě „stlačil“ 2 rohlíky, které jsem si připravil doma. No a 4 minuty po 17 hodině jsme stanuli na posledním vrcholu, ze kterého byl nádherný výhled do údolí. Tím jsme se však nekochali, ale zamířili rovnou do cíle.

Cíl: Náměstí Frenštát pod Radhoštěm

Sestup z Javorníku byl ve své první fázi krušný. Kvůli prudkému kopci. Po 90km už člověka bolí nohy. Rozhodně to bylo lepší než minulý rok. Šli jsme docela rychle, i když nás několik týmů ještě předběhlo. To mi ale už tak nevadilo, protože jsem žil vidinou cíle a velké grilované klobásy. Část sestupu jsem absolvoval chůzí pozadu. Jakmile jsme překonali nejprudší stoupání, postupně jsme zrychlovali, jelikož se vzadu za námi začaly objevovat další týmy. Mirek navrhl opět běh, mně se zpočátku moc nechtělo, protože jsem ještě jedl výbornou tenkou klobásku, která se dá jíst za studena. Všimla si toho i dvojice (mix), která nás předcházela a cítila onu vůni. Poslední 3km před cílem jsme se skutečně rozběhli. Běh nabíral postupně na obrátkách a to tím víc, čím víc týmů jsme předběhli (celkem asi 6). Přibližně 1,5km před cílem jsme začali téměř sprintovat, protože si to jeden tým nechtěl nechat líbit, že jsme ho předběhli a v závěru nás přesprintoval. I tak jsme ale ze sebe vydali maximum a cílovou rovinku běželi na max. Lidé fandili, povzbuzovali a my si užívali doběh do vysněného cíle, kde nás přivítal potleskem a povzbuzováním i samotný ředitel závodu Libor Uher, který dokončil závod o necelé 4 hodiny dříve než my. Nu co, máme ještě co dohánět. Výsledný čas v cíli se zastavil v 17:56:43, což pro nás bylo skvělé. Trať o více než 95km jsme zvládli za 19 hodin a 23 minut. Výběhem na pomyslnou K2 (pyramidu na náměstí) a uděláním cílové fotografie pro nás závod skončil. Plni euforie sestupujeme dolů odevzdat startovní číslo a čip. Byl to pro mě životní výkon!

Dovětek

Po závodě jsem se cítil, navzdory ušlé vzdálenosti relativně dobře. Dal jsem si vytouženou grilovanou klobásu a zapil ji litrem vychlazené kofoly. I když jsem cítil bolest nohou, mohl jsem celkem obstojně chodit. Díky vazelíně jsou nohy bez puchýřů a kdyby nebyly napuchlé, tak by vypadaly skoro normálně. Během závodu jsem vypil orientačně asi 15 litrů tekutin, snědl tak 8 banánů a 6 kusů melounu, k tomu dvě polévky, asi 10 tatranek, 4 rohlíky se sýrem a salámem, balíček vynikající sušené klobásy, 2 párky s chlebem, několik půlkrajíčků chleba se škvarkami a salámem a zelím. Celou trasu závodu jsem šel v jednom oblečení (kraťasy uplé nad kolena, termo triko a na něm cyklistický dres), jen jednou jsem měnil ponožky. Ocenil jsem také rukavice, jinak bych měl mozoly z trekových holí. Oproti minulému roku jsem podal lepší výkon asi o 5 hodin, což je super! Děkuji také parťákovi Mirkovi za skvělý společný zážitek a pomoc v závodě. Domů jsme odjeli vlakem a já si dal pak od vlaku domů ještě 700m chůze, což jsem ani nečekal, že ujdu, ale bylo to v pohodě.

Na závěr chci podotknout ještě jednu skutečnost a tím vysvětlit název článku „Když fandí nebe“. Tento ročník Beskydské sedmičky jsem totiž šel pro svého syna Benjamina, který rovnou po porodu odešel do nebe. Už tehdy (v květnu) jsem se rozhodl že B7 půjdu pro něho. Ještě než se měl narodit, vždy jsem si říkal, že by bylo fajn jít jednou tento závod se svým synem. V tuto chvíli nevím, zda to někdy nastane – i když vlastně ono se to už stalo. Celou trasu závodu jsem nesl jeho fotku a on mi z nebe fandil. Tak doufám, že je na mně hrdý, protože má tátu, který zvládne v životě něco náročného. A i když se mnou nebude moci zažít tady na zemi věci, co jiní kluci se svými otci, tak pevně věřím, že jednou v nebi díky víře a naději v Ježíši Kristu, si vše vynahradíme. Možná tam skutečně půjdeme nějakou „Nebeskou sedmičku“.

Celková data ze závodu:

Délka naší trasy: 96km

Celkový čas na trase: 19 hodin 19 minut a 43 sekund

Celkové pořadí v kategorii HOBBY: 87. místo z 1052 týmů

Celkové pořadí v kategorii MUŽI 41-50: 27. místo z 219 týmů