Narodil jsem se do rodiny, kde křesťanská víra měla (a má) své místo. Moji rodiče byli a jsou praktikující křesťané. Od malička jsem tedy chodil do církve a nedělní školy, kde jsem se dozvídal věci o Bibli, o Bohu, o Ježíši Kristu. Jako dítě jsem nepochyboval, že Bůh je, prostě jsem v tom byl vychováván. Když mi bylo 7 let, v místní církvi kazatel hovořil o druhém příchodu Krista na zem a o tom, že všichni, kdo mu věří a svěřili mu svůj život, půjdou do nebe, ale ti ostatní do zahynutí. Už tehdy jsem si uvědomil, že já jistotu záchrany před smrtí nemám a bál jsem se toho. Proto jsem tento stav chtěl, tak, jak jsem tomu jako dítě tehdy rozuměl, napravit. Modlil jsem se (když mi bylo 7 let) s mamkou a prosil Boha o odpuštění a o to, aby vstoupil do mého života a vedl ho – věděl jsem, že pro to, abych se stal „Božím dítětem“, nepotřebuji dělat nějaké skutky, ale prostě věřit tomu, že Ježíš zemřel i za mně. To bylo v únoru 1990.
Můj život se odvíjel jako život normálního, celkem hodného chlapce. Pravidelně jsem chodil do církve i do nedělní školy, později do dorostu, kde jsem se učil poznávat Bibli (a celkem mi to šlo). Můj život ale nebyl nějaký vzorový, jako kluk jsem taky blbnul, ale vždy jsem si uvědomoval skutečnost, že jsem „věřící“ a některé věci nědělal. Když jsem dospíval, kamarádi ze školy chodili do hospody a na pařby – já jsem se toho neúčastnil. Byť jsem ve třídě byl oblíbený, netrpěl jsem žádnou šikanou, tak jsem určité věci nedělal. Svou víru jsem však moc neprezentoval. Žil jsem takovým normálním životem běžného křesťana. Zpětně vidím, že jsem díky tomu nemusel mnoho zlých věcí zkusit, na druhou stranu se můj život vedl ve dvou rovinách – ve škole a pak v okruhu věřících přátel, v církvi. Měl jsem tam kamarády, jezdili jsme na různé křesťanské pobyty, takže jsem si nemohl stěžovat. Prostě jsem životem tak nějak pohodlně, bez problémů proplouval, byl Bohu vděčný, že se mi daří. V roce 2001 jsem vystudoval gymnázium a šel na vysokou školu. V pubertě a dospívání jsem prožíval období pochybností, zda jsem vůbec Ježíše Krista přijal do svého života.
Období od mých 18 do 26 let bylo zaměřené (s přestávkami) hlavně na hledání životní partnerky. Bylo to hodně krkolomné, ale věděl jsem, že s žádnou dívkou nechci chodit jen tak – vždy jsem to bral vážně. Za svou budoucí ženu jsem se také modlil a hledal „Boží vůli“ pro můj život. Postupně jsem se stal také aktivní v církvi, v místním křesťanském sboru v Českém Těšíně, kde jsem v roce 2002 (bylo mi 20 let) začal vést dorost (nedělní škola pro starší děti), v 18 letech jsem se také nechal pokřtít (jako vnější důkaz toho, že jsem uvěřil v Ježíše Krista) a začal občas také kázat (jako laický kazatel). Měl jsem zkrátka mnoho aktivit. Zpětně vidím, že přes tyto aktivity se jaksi vytrácel můj osobní vztah s Bohem – sice jsem v něho nikdy nepřestal věřit, ale často to bylo povrchní. Byly chvíle, kdy jsem svoji víru skutečně praktikoval a žil podle Bible, ale byly i chvíle, kdy tomu bylo přesně naopak a já byl křesťanem „naoko“.
Ve svých 27 letech jsem se oženil – na tu dobu vzpomínám rád, protože setkání s mou ženou beru jako jeden z mnoha zázraků v mém životě. Měli jsme všechno, co si člověk může přát – dům, později auto, dovolenou u moře, nemuseli jsme hlídat každou korunu, v práci se mi dařilo čím dál více. Byl jsem tak nějak vděčný Bohu za to vše, ale na druhou stranu jsem cítil jakousi únavu z celé služby v církvi. V roce 2014 jsme s manželkou čekali po relativně dlouhé době snažení dítě. Termín porodu se blížil a my se těšili. Jenže porod byl komplikovaný a naše děťátko u porodu zemřelo. Tehdy jsem si uvědomil dvě věci související s mojí dosavadní vírou – na jedné straně jsem díky ní měl naději, že se se svým synem jednou setkám, na straně druhé jsem si uvědomil, jak moc byla dříve moje víra povrchní, spíše jsem konal mnoho „náboženských obřadů“, ale Boha samotného jsem příliš nepoznával. Po smrti syna jsem mnoho věcí v životě začal přehodnocovat, poznal jsem, že Pána Boha nemohu tak nějak jednoduše „držet v hrsti“, prostě si tak jednoduše věřit. Začal jsem poznávat, že Bůh je někdo neuchopitelný, který mi nemusí dávat odpovědi, není to nějaký automat, co nám dá vše, když ho o něco prosíme. Bůh je někdo, kdo mě přesahuje, koho nedržím, ale uvědomuji si, že to je právě on, kdo drží mě. V otázkách „hledání“ Boha jsem také hodně (i v souvislosti s mou profesí, když učím mj. i o přírodě), přemýšel o vzniku života a člověka, hodně porovnával teorie, které nás učili ve škole a v církvi. Moje zkušenost se přiklonila k tomu, že něco tak zázračného a dokonalého jako život prostě nemohlo vznikout jen tak, samo od sebe (ale to je na delší povídání). Každopádně vnímám, že je tu Někdo, kdo dává lidem indicie v přírodě, že tu nejsme náhodou a život nekončí někde v temnotě hrobu, kde se lidské tělo rozpadne v prach.
Život (i křesťana) a i ten můj je plný starostí (větších i menších), ale také mám důvody k radosti a vděčnosti. Moje víra se neustále formuje – od té dětské v 7 letech, přes víru více méně formální, spojovanou s příslušností k církvi, až k současné, kdy jsem si uvědomil, že Bůh bude vždy o krok přede mnou a nikdy ho nedostihnu, nepostihnu a nevysvětlím si jeho jednání a existenci (proto se tomu říká víra). Víra mi dává do života naději, že smrtí to nekončí. Víra mi dává svobodu, že mnoho věcí dělat nemusím – Bůh jako Stvořitel ví, co je pro člověka dobré, víra v Ježíše Krista není pro mně soupis zákazů a příkazů, jak je to často v sekulární společnosti vnímáno. Jsem prostě v Boží ruce, která mě nese, ale i vychovává. Nemusím se strachovat o svou budoucnost, Kristus na kříži vyřešil mou minulost (odpustil mi to, že jsem se jako člověk k němu otočil zády), přítomnost (není nic, o čem by nevěděl a neměl to pod kontrolou) i budoucnost (vím, kam směřuji).
Existuje mnoho náboženství, ale biblické poselství Ježíše Krista (později označené jako křesťanství) se ode všech liší v jedné podstatné věci. Ve všech ostatních náboženstvích (ať je to islám, budhismus, hinduismus aj.) musí člověk pro svou záchranu dělat skutky, snažit se být dobrý, dělat dobré věci, dodržovat mnohá přikázání, aby se k onomu bohu mohl dostat. Křesťanský Bůh však jako jediný přišel na svět za člověkem, aby mu podal pomocnou ruku a nabídl dar života který nekončí. A to je pro mně dost silný argument pro to, abych mu svěřil svůj život – když se o mně, nepatrného člověka, zajímá Stvořitel Vesmíru. A proto věřím v Boha a v Ježíše Krista! Není to o náboženství, je to o osobním vztahu!
Zde je několik mých nejoblíbenějších citátů z Bible, které provázejí moji víru:
„Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Jan 6, 37 – když jsem pochyboval, zde mě Bůh přijal
„vždyť u Boha je možné všecko“. Marek 10, 27 – citát na našem svatebním oznámení
„On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ Kazatel 3,11 – když jsem poznal, že Boha neuchopím
A jeden příběh, který mě vždycky „dostane“ (z knihy Stopy v písku, autor: M. Powersová):
Jedné noci se mi zdál sen. Kráčel jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánu. Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédl jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku objevují jen jedny stopy. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.
Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátil k mému Pánu: „Pane, když jsem se vydal následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděl jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku objevují jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřeboval.“
On zašeptal: „Dítě moje drahé, mám tě rád a nikdy tě nenechám samotného, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděl, tam zůstaly právě z těch chvil, kdy jsem tě nesl na svých ramenou.“