Reportáž z Beskydské sedmičky 2022

Úvod

Na Beskydskou sedmičku jsem nastoupil opět po pěti letech (naposledy jsem šel 2017). Celkově to byl můj šestý start na tomto vytrvalostním závodě. Tentokrát, na rozdíl od předchozích ročníků, kdy jsem se účastnil, už nebyly dvě kategorie (sport a hobby – ve které jsem dříve startoval), ale pouze jedna pro všechny, ať už je člověk výkonnostní sportovec, nebo, jako já, hobík, který běhá ve svém volném čase (kterého moc není). Bylo tedy jasné, že určitě ani zdaleka se ve výsledcích nebudu pohybovat tak vysoko, jako při mých předchozích závodech. Druhou zásadní změnou byla skutečnost, že jsem letos šel jako jednotlivec. A je zřejmé, že tato kategorie byla nabita většinou borců. Díky mému věku jsem byl zařazen do kategorie 36 – 45 let, věkově jsem se nacházel v podstatě uprostřed této kategorie.

Na závod jsem trénoval, ale vzhledem k rodinným a pracovním povinnostem byly celkové objemy nižší, což zřejmě mělo vliv i na celkový výsledek. Nicméně alespoň v období květen až srpen jsem si asi 30x vyšlápl a seběhl Javorový, takže něco z terénu jsem si osahal. Posledních 12 dní před závodem už jsem vůbec neběhal a odpočíval. Jak se začal blížit den D (26.8.2022), tak jsem byl stále více nervozní a začínalo mně bolet snad všechno (psychický původ bolesti). Problém byl ten, že jsem toho ani moc nenaspal (máme doma malé mininko, které nemělo pochopení, že jdu na závod a potřebuji se dobře vyspat), a tak místo kýžených 8 hodin spánku, jsem spal jen hodin 5 až 6. V den závodu jsem se marně snažil odpoledne zdřímnout, opět psychický původ (nervozita).

Pozitivem pro mě bylo, že registrace byla v Třinci (10 km od mého bydliště), tak jsem nemusel pendlovat do Frenštátu, jako v mých minulých závodech. Na akreditaci jsem vzal dva mé starší syny a někdy po 16 hodině jsem se blesku rychle akreditoval, dostal jeden čip na ruku, druhý byl nově ve startovním čísle, tričko, nějakou tu koňskou mast (hlavní sponzor závodu), mnoho letáčků dalších sponzorů a také ionťák. Doma jsem si všecko mé vybavení na trase nabalil do batohu, který mi laskavě (spolu i s se skládacími hůlkami) zapůjčil můj parťák Mirek, se kterým jsem běžel naposled. Batoh i hůlky byly super. Batoh seděl dobře na zádech, vlezlo se tam vše, ale zároveň to nebyla nějaká velká „krosna“ (12 litrů).

Vybaven vším potřebným, což jsem x krát kontroloval, mně tchán autem zavezl na nové autobusové stanoviště v Českém Těšíně, kde mi 19:40 jel linkový bus do Třince. Na zastávce jsem potkal dalšího borce, který jel také na závod (z Prahy) a jeho vlaky měly zpoždění, tak se tak tak (asi) stihl akreditovat do závodu. Na místě startu (atletický stadion v Třinci) jsem došel kolem 20:15, tedy půl hodinku před závodem. Vypil jsem energii (litr Pepsi), z tribuny pozoroval stále narůstající dav závodníků, kteří postupně zaplňovali startovní ovál. Představení všech starostů obcí, kterými závod prochází spolu s jejich zdravicí, představení sponzorů, státní hymna, no a… start. Letos bylo suverénně nejtepleji, co jsem zažil. Teplota na informační tabuli ukazovala před devátou večer 22 °C, tedy v podstatě ještě tropická noc. Bylo fakt vedro. Mně to zas tak nevadilo (trénoval jsem i v 35 °C), ale bylo to fakt výživné pro většinu závodníků.

START Třinec PÁ 20:46 (0.0 km; 331 m n.m.)

Na start jsem se vmáčkl asi do první čtvrtiny startovního pole. Nechtěl jsem hned po startu předbíhat celé startovní pole. První kolečko vedlo nejprve chůzí a pak mírným klusem po stadionu, aby se pak hned utvořil špunt před schody vedoucími ze stadionu (šířka tak 3m), takže to trvalo snad 5 až 10 minut, než jsem opustil stadion, před schodištěm jsme byli namačkáni na sobě jak sardinky. Po vyjití schodů už to bylo lepší. Začátek jsem nechtěl přepálit, tak jsem běžel volným tempem, nejprve přes třinecký lesopark, přes silnici E75, kde byl zastaven provoz, aby závodníci mohli přejít, a dále po místních komunikacích do Oldřichovic. I když jsem běžel velmi volně, většinu závodníků jsem předbíhal. Běžící borci už dávno stoupali na Javorový. Ještě v Oldřichovicích pod lanovkou jsem si dal müsli tyčinku a během celé trasy jsem poctivě pil (bylo fakt vedro), snažil jsem se pít cca každý deset minut 1-2 dcl. S sebou jsem měl na pití 2l camelbag s vodou a 2 flašky 0.33l s kofolou. Stoupání po sjezdovce byla má oblíbená disciplína, protože jsem ji šel fakt x krát při tréninku. Tak jsem valil nahoru předbíhajíc další desítky závodníků. Jak už to v Třinci bývá zvykem, tak kolem cesty k Javorovému i na něm byli fanoušci, kteří mocně fandili, tak to pohánělo dopředu. Někdy kolem 22 hodiny jsem byl nahoře na sjezdovce a mírným klusem pokračoval po hřebeni na Velký Javorový, kde byl první kontrolní bod. Do kopce jsem šel rychlejší chůzí, rovinku klusal. První vrchol dobyt minutu před čtvrt na jedenáct večer.

Javorový PÁ 22:14 (8.7 km; 1031 m n.m.); úsek 1:27:16

Z Javorového následoval prudší, ale krátký seběh na cestu vedoucí pod masivem Ropice do Řeky. Nechtěl jsem hned riskovat zranění, po předchozích bouřkách byla půda mokrá a bylo tam i dost kořenů, tak jsem sbíhal opatrně, spíše to byla rychlejší chůze. Pak jsem postupně přidal do kroku a běžel až do Řeky, někoho jsem předběhl, někdo zase předběhl mně. Běželo se tehdy ještě v pohodě. Na první občerstvovačce v Řece jsem byl před tři čtvrtě na jedenáct večer. No, bylo tu živo. Nechtěl jsem se moc zdržovat, tak jsem do sebe jen kopl dva ionťáky, vodu jsem ani nebral, bylo jí dost, snědl jsem pár melounů namočených do soli a za necelých 5 minut už jsem pokračoval v závodě.

Řeka – orientačně PÁ 22:44 (13.5 km; 535 m n.m.); úsek asi 0:30:00

Cesta z občerstvovačky ke sjezdovce na Příslop byla rozdělená na dvě části, protože tento úsek byl jako jediný na trati obousměrný. Proud čelovek frčel oběma směry. Mnoho lidí přede mnou, mnoho lidí za mnou. Stoupání po sjezdovce byla moje silná stránka. Přestože trávou vedl jen úzký, prošlapaný chodníček, často jsem z něj vybočoval a předběhl nějakou tu desítku závodníku. Chůze do kopce byla tento rok určitě mou silnější stránkou než seběhy. Po vyjití sjezdovky, odbočení na hřebenovku doleva a mírným klusem k dalšímu kontrolnímu bodu, kde jsem si „pípl“ 40 minut před půlnocí. Spát se mi nechtělo a ostatně jsem neměl žádnou „spánkovou krizi“ v průběhu celého závodu.

Pod Velkým Lipovým PÁ 23:20 (15.5 km; 910 m n.m.); úsek asi 0:36:00

Z rozcestí pod Velkým Lipovým, kdy už z trasy kvůli ochraně přírody byl vyřazen vrchol Ropice, následovalo asi 5 km klesání na Morávku. Dal jsem se do běhu a bez nějakých větších problémů jsem běžel poměrně svižným tempem. To zpomalilo v závěrečné části již ve vesnici Morávka, kde byl asfalt a cesta se stala rovinou, tam mně několik závodníků předběhlo. Do Morávky jsem to stihl ještě před půlnocí. První plnohodnotná občerstvovačka. A také první stanoviště s kofolou (tento ročník byla na většině stanic, což bylo super). Hned jsem si dal dva kelímky tohoto moku. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si ještě nepípnul na kontrole, ale zároveň jsem ale pípací zařízení nikde neviděl. Ujistil jsem se od ostatních, že jsem neudělal chybu, byl tu totiž jen koberec, přes který se po východu z občerstvovačky muselo přejít a ten sejmul čas. Poprvé jsem také doplnil vodu do camelbagu. No zde to byla maturita, protože mi plný camelbag nešel narvat do batohu na místo tomu určené. Musel jsem tak z hlavní kapsy vysypat všechen obsah, zasunout camelbag a zase narvat vše zpátky. No, zbytečné zdržení pár minut. Příště už budu chytřejší a camelbag nebudu vytahovat (načepuji rovnou „do batohu“). Z občerstvení jsem si zobl nějaký ten meloun, banán, sůl a myslím, že i rohlík s nějakou pomazánkou.

Morávka PÁ 23:48 (19.5 km; 475 m n.m.); úsek 0:28:32

Po průchodu přes měřící koberec jsem se vydal na další část trasy, směr Travný. Ještě jsem snědl můj první rohlík připravený z domu (se sýrem a šunkou) než začalo prudké stoupání na svážnici pod Travný. Šlo se úzkým chodníkem, více méně v hadovi, předbíhat nemělo smysl. Díval jsem se tupě jen na nohy závodníka či závodnice přede mnou. Tuto trasu jsem šel 1x v tréninku, tak jsem věděl, jak to půjde, ale díval jsem se jenom metr před sebe. Pak začalo volnější, ale delší (asi 2km) stoupání na sedlo pod Travným (k bývalému partyzánskému bunkru). Jako hobík jsem závodně tuto část ještě nešel, nicméně v tréninku ano. Cestou nahoru jsem se chytl jednoho závodníka, co měl slušné tempo a držel se ho „jako klíště“. Z toho důvodu jsem většinou další závodníky předbíhal. Když stoupání na pár set metrů přestalo, pokračoval jsem rychlou chůzí (běžet se mi nechtělo, protože zase bude stoupání). To následovalo až na svážnici vedoucí v nadmořské výšce cca 950 – 1000 m. Na tomto úseku jsem měl první (jak jsem později zjistil i malou) krizi. I když to byla rovina, běžet se mi nechtělo. Tak jsem šel rychlou chůzí. No, úsek se neskutečně táhl, cesta jen velmi pozvolně zatáčela doleva pod masivem Travného (kam se taky kvůli tetřevovi nemůže). Konečně zlom a mírné klesání k další kontrole. To už bylo devět minut po první hodině ranní, začala sobota. Všiml jsem si na kontrole startovního čísla šest, o kterém jsem věděl, že patří mé spolužačce ze základy a gymplu Janě. No byla tam kousek přede mnou a už mi utekla.

Travný traverz SO 1:09 (25.3 km; 850 m n.m.); úsek 1:20:51

Vydal jsem se, tentokrát už regulérním seběhem do Krásné. Šlo to dobře, postupně jsem zrychloval, ale totéž udělali i závodníci přede mnou. Až ve druhé části seběhu jsem některé závodníky předběhl. Postupně jsem proběhl přes vrchol Kozlanka a poměrně prudkou pasáží až na rozcestí Na Přelači. Místy bylo bahno a smrkové větve po těžbě. Tak by byl takový balet mezi tím vším s cílem si nezlomit kotník, nebo vyvrknout, protože to by jistě znamenalo konec v závodě. Dle mého subjektivního pocitu se mi ve startovním poli dařilo dobře (v Ostravici jsem zjistil, že to byl pocit čistě subjektivní😊). Závěrečný asi kilometrový seběh úzkým chodníčkem do Krásné byl opět v hadovi závodníků, předbíhat se nedalo, člověk upnul veškerou pozornost na to, aby blbě nestoupl. Když jsem se dostal na asfaltku, už to bylo jen nižších pár stovek metrů na další občerstvovačku. Tam jsem skutečně potkal moji bývalou spolužačku Janu a pozdravil ji. Vzal jsem si rohlík s pomazánkou, nějaký ten banán, meloun, na sladké tatranky jsem neměl chuť, napil se kofoly a tentokrát ji i načepoval do mých svou 0.33 l lahví (toto se už pak pravidelně opakoval na všech občerstvovačkách, kde byl stánek s kofolou). Nabral jsem vodu do camelbagu a přemazal (poprvé nohy). Následoval jeden z nejnáročnějších úseků na Lysou horu, ovšem ještě přes vrchol Kykulka a údolí Malenovic.

Krásná SO 1:40 (28.7 km; 500 m n.m.); úsek 0:31:21

Z Krásné se šlo necelý kilometr po hlavní silnici, tak jsem toho využil a ještě cestou snědl další rohlík z domu a jednu müsli tyčinku. Po odbočení na vedlejší cestu jsem již nasadil strojové tempo a svižnou chůzí se vydal do tmy, údolím potoka Borová. Díky asfaltovém povrchu jsem si ani nesvítil čelovkou. Postupně jsem předbíhal jednoho závodníka za druhým, což mně blažilo a připadal jsem si, jako že mi to fakt jde a není to se mnou marné. Cesta vedla přes Kyčeru sedlo, kde se zelená turistická značka změnila na červenou a přes vrch Muroňka (poměrně prudké stoupání) až na Kykulku, kde se trasa lámala opět dolů (z Muroňky byl krátký sběh do sedla, abych zase vystoupal na Kykulku). Z Kykulky se mi běželo skvěle, a to přes Tanečnici a dále po zelené až k hotelu Petr Bezruč v Malenovicích. I přes krátkou přestávku na promazání rozkroku a vysypání bince z bot, jsem běžel fakt rychle a předběhl jsem všechny, se kterými jsem se posledních několik km střídavě míjel. Když jsem dobíhal na občerstvovačku v Malenovicích, tak jsem byl v euforii, jak se mi daří, že jsem doběhl zase další skupinu závodníků přede mnou, co v té chvíli byli na občerstvovačce. Nechtěl jsem se proto moc zdržovat, tak jsem se jen rychle napil dvou sklenic ionťáku, dočepoval vodu (protože další občerstvovačka bude až v Ostravici a v cestě stojí nejvyšší vrchol Moravkoslezských Beskyd), nechtěl jsem se vystavit riziku, že mi voda dojde.

Malenovice SO 3:29 (39.7 km; 575 m n.m.); úsek 1:48:23

Bezprostředně po odchodu z občerstvovačky v Malenovicích jsem si ještě snědl čokoládovou tyčinku z domu. Abych doplnil energii, protože nyní mně čekal prudký výstup na Lysou horu. Nejprve se šlo v podstatě rovnou za nosem do prudkého svahu, tzv. Kokiovou cestou, kde na délce asi 700 m bylo převýšení 270 metrů. A pak neskutečně táhlé stoupání na Malchor pod Lysou horou. Tuto pasáž znám, ale i přesto mi to přišlo, že se to neustále natahuje jako žvýkačka, a rozcestník u Malchoru nikde. Nicméně jsem šel celkem dobrým tempem, což ovšem platilo i pro skupinu závodníku za kterými jsem z Malenovic šel. Konečně se objevil rozcestník nad Malchorem, tam jsem si musel dát krátkou pauzu, napil jsem se kofoly a vzal si müsli tyčinku z domu. Byl jsem tam sám, pár lidí stoupalo na Lysou v závěrečném kilometrovém úseku po stále zatáčející se tam a zpět kamenité cestě, či spíše chodníku, přede mnou, pár lidí pak za mnou. Pomalu začínalo svítat, odborně se tomu říká astromomický rozbřesk, který když jsem dorazil na vrchol Lysé hory, se změnil v rozbřesk nautický. Na Lysé i trochu foukalo, a zde jsem ocenil, že tato noc byla teplá. Kdyby byla studená, tak s tím větrem by to bylo kruté. Šestnáct minut před pátou hodinou ranní jsem dobyl Lysou, téměř na minutu přesně po 8 hodinách závodu, v nohách už více než maraton (43,5km), ale do cíle ještě kilometrů 57. No raději na to nemyslet.

Lysá hora SO 4:44 (43.5 km; 1324 m n.m.); úsek 1:15:23

Na Lysé jsem se vůbec nezdržoval (několik závodníku sedělo u chaty sledovali červeně se zbarvující oblohu, která je důkazem toho, že se blíží východ slunce) a okamžitě jsem zahájil sestup do Ostravice. Tento sestup byla moje druhá, ale první větší krize v závodě. Těžký, kamenitý terén mi nedovolil moc běžet (přece jen moje nohy už mají za sebou přes 43 km) a sestup začínal bolet. Zatím to nebylo nic strašeného, prostě jsem šel dolů dávajíc pozor na všudypřítomné kameny. Závodníci, které jsem předběhl výstupem na Lysou mi nyní v seběhu, ukazovali záda. Hlavně v jeho závěrečné pasáži od Albínova náměstí, kde začala šotolinová cesta. Já se „košlal“ dolů něco mezi pomalým během a rychlejší chůzí, a předbíhal mně jeden závodník za druhým. Byly to desítky. Sotva mně předběhl jeden, otočím se, a už vidím, jak ze zatáčky vykukuje další (který mně také samozřejmě předběhl). Byla to krušná pasáž, hlavně závěrečně 2 kilometry. Během sestupu z Lysé se už plně rozednilo, takže čelovka přestala plnit svůj účel a bylo možno ji vypnout. Téměř s úderem 6 hodiny ranní jsem došel do Ostravice. Polovina (51,3 km) trati za mnou, ale polovina (49,2 km) ještě přede mnou. Na občerstvovačce v Ostravici jsem se zdržel asi 15 minut, doplnil jsem vodu i kofolu, které jsem se i notně napil, stejně jako ionťáku, z občerstvení jsem si vzal snad jeden chleba a také polévku. Znovu jsem promazal nohy i rozkrok a na druhou půlku trati vyměnil i ponožky (v nich jsem už vydržel do konce závodu). Poprvé jsem se také podíval na mobil, kde jsem měl od některých přátel, co mně sledovali sms o tom, jak se pohybuji v závodě. Čísla kolem 300. – 400. celkově a kolem 90. místa v kategorii byly pro mě překvapením, v tom horším slova smyslu. Měl jsem skutečně subjektivní dojem, že jsem na tom lépe. Nicméně skutečně nyní neběžím jen s hobíky, ale i běžci borci, takže tam je ta úroveň jinde. Od tohoto bodu jsem už rezignoval na nějaké výrazné umístění a můj cíl byl dojít v lepším čase, než když jsem šel naposledy (po přepočtu km, protože tehdy byla trať o nějakých 15 km kratší, takže to je i tak těžko porovnatelné). Ještě před závodem jsem si připravil a vytiskl tabulku z mezičasy, kde jsem si stanovil cílový čas do 16 hodin (kdyby se velmi dařilo) až po 21 hodin (což už by bylo pro mě celkem zklamání). Tato tabulka však vzala za své už v Krásné, kde s ní zbyl jen cár mokrého (zpoceného) papíru, kdy nebylo nic čitelné, tak jsem ji tam rovnou vyhodil. Doma jsem zjistil, že můj čas v Ostravici odpovídal cílovému času někde okolo 18 hodin a třiceti minut. To bych ale musel udržet stávající tempo.

Ostravice SO 6:02 (51.3 km; 410 m n.m.); úsek 1:17:50

Z Ostravice jsem již za bílého dne vyrazil na dlouhé stoupání na vrchol Smrku. Šlo se mi dobře, potom, co jsem již rezignoval na nějaký výrazně dobrý čas (rozuměj mezi 16 – 17 hodinami). Nasadil jsem strojové tempo a postupně se dotahoval na závodníky přede mnou. Ač pro většinu závodníků je výstup na Smrk otravný a zdlouhavý, tak mně tento úsek baví (i proto, že je zase světlo a já mám rána rád). Postupně jsem opustil asfaltku vedoucí z Ostravice a napojil se na červenou turistickou značku (Nad Holubčankou). Opět jsem zvolil strategii „chyť se lepšího“ a zavěsil jsem se na závodníka, který mně předešel. Za ním jsem se držel až někde k rozcestí Smrk-Sedlo. Poslední kilometry se mi už táhly, pořád jsem si říkal, že chodníček na Smrk-Sedlo musí už končit, a ono ne a ne. Poslední stovky metrů to byl „balet na kamenech“, při kterém šlápnutí vedle by se rovnalo pádu do hlubokého údolí. Jedinou výhodou bylo, že chodníček vedl po vrstevnici. Poslední kilometr ze Smrku-sedlo na vrchol Smrku je tradičně již v praxi delší než ukazuje turistický oznamovatel. V tomto úseku jsem se seznámil se závodníkem z Plzně, tak jsme mohli trochu pokecat, což bylo fajn a zpříjemnilo škrábání se na vrcholu Smrku. Na vrcholu už krásně svítilo Slunce. Bylo přesně osm hodin ráno, takže jsem výstup zvládl pod 2 hodiny, což je, vzhledem k jeho délce (něco málo přes 8 km), celkem (pro mě) dobrý čas. Na vrcholu jsem si dal další čokoládovou tyčinku (závodník z Plzně šel dopředu, abych ho pak předehnal, protože, jak se zmiňoval, o čas mu už nejde).

Smrk SO 8:00 (59.5 km; 1276 m n.m.); úsek 1:57:40

Jestli výstup na Smrk mám rád, tak sestup už méně (maximálně jeho první část, kdy je to ještě příjemný lesní chodníček s mírným klesáním). Ze Smrku trasa vede necelé 4 km na rozcestí Polana a pak se klesne spojovací cestou na svážnici, co kopíruje masiv Smrku a velmi pozvolna klesá až do Čeladné (4 km). Na Polanu se mi běželo celkem dobře, ještě, než začal prudší sestup, mně někdo (asi press pořadatele) natočil na dron. Cestou jsem potkal už jen jednotky závodníků, startovní pole bylo v tuto chvíli roztažené po celých Beskydech. Pro zajímavost, zatímco já jsem pípal na Smrku, absolutní vítěz letošního ročníku Aleš Sedlák byl již tři minuty v cíli! Cesta z Polany na Čeladnou je stereotypní, a proto je lepší, když se běží (rychleji to utíká). Pořád mám v paměti náš poslední závod s Mirkem, kdy jsme tuto část běželi jako vítr. O mně to při letošním závodě neplatilo. Neměl jsem moc chuti ani sil běžet, tak jsem jen tak klusal. To se projevilo zase plynulým předbíháním několika závodníků. Ale v tu chvíli mi to až tak nevadilo. Celkový úsek ze Smrku až na Čeladnou mající asi 9 km jsem zvládl za 70 minut, a to nebylo úplně špatné tempo. Neměl jsem prostě Mirka, který by mně k běhu motivoval a zapojil na gumové lano. Toto byla určitě jedna z příčin, že můj čas byl v cíli asi o hodinu a tři čtvrtě delší, než při mém posledním závodě (ve dvojících). Na druhou stranu čas v Čeladné zatím stačil na cílový čas okolo 18 hodin a 15 minut, tak to tehdy ještě nebylo tak špatné. Na Čeladnou jsem doběhl deset minut po deváté ráno. Žel kofola na této stanici byla pouze placená, jako obvykle. Podávalo se tu i teplé jídlo (párky, polévky,…), ale nechtěl jsem se zdržovat, tak jsem si jen zobnul trochu ovoce, doplnil tekutiny a přemazal nohy, přece jen již mně nesly 66,5km. Do cíle však stále zbývalo 33 kilometrů a navíc v části, kterou bytostně nesnáším.

Čeladná SO 9:10 (67.5 km; 510 m n.m.); úsek 1:09:49

Tou je nudné obcházení masivu Malé stolové po mírně se zvedající asfaltové cestě, která je zároveň cyklostezkou. Neskutečně mě to nebavilo a ty tři kilometry mi přišly jako věčnost, ale klusat, i když do mírného kopce, jsem už neměl sílu (pár borců, co mě takto předběhli, jsem musel obdivovat). Po těchto táhlých třech kilometrech začala má třetí krize, a poprvé to bylo v souvislosti s chůzí do kopce. Tentokrát šlo o 1 km prudkého stoupání přímo nahoru (tzv. hang). Funěl jsem jako parní válec a několikrát jsem si musel na pár sekund odpočinout, zastavit. Asi nemusím zmiňovat, že nyní jsem to byl já, kdo byl předbíhán ostatními. Asi v polovině tohoto nepříjemného stoupání je taková velká zelená roura, která škodolibě říká, že to bude ještě opruz. Místy se šlo i potokem, ale vody nebylo moc, takže boty uvnitř zůstaly suché. Když se žlutá konečně stočila na vrstevnici, ulevilo se mi. Další pasáž bude více méně po vrstevnici kolem Kněhyně. Tento úsek se mi zdál vždy také nekonečný, ale tempo jsem zrychlil a šel více méně s ostatními závodníky. Na chodníčku se ostatně moc dobře předbíhat ani nedalo. Když jsem došel k rozcestníku Kněhyně-sedlo, na další vrchol zbývalo jen 500 m a netrvalo dlouho a bylo slyšet pípání závodníku, kteří se na Čertův Mlýn dostali přede mnou. To vlilo sil do žil a dvanáct minut po jedenácté dopolední jsem dobyl další vrchol trasy. Rozhodl jsem se opět přemazat nohy, protože jsem cítil mírný otlak ze spodu a nechtěl riskovat puchýř na chodidle. To by pak bylo vysloveně utrpení a měl jsem celkem jasno, že kdyby se tak stalo, tak v Ráztoce skončím. Naštěstí nohy byly bez puchýřů. Ale už jsem cítil „vlka v rozkroku“ (rozuměj odřeniny vzniklé třením) – s tím se dá jít, i když to kouše. Zde jsem asi mazání více podcenil, protože po skončení závodu ve sprše to bylo docela utrpení.

Čertův Mlýn SO 11:12 (75.3 km; 1205 m n.m.); úsek 2:02:45

Před sestupem z Čertova Mlýna dokonce začalo pršet, ale jen drobně. I když jsem měl s sebou pláštěnku, tak jsem si ji nevzal, jednak to nestálo za to, jednak jsem byl stejně mokrý od potu a většinou vedla trasa lesem, kde kapky zachytily stromy. Sestup už začínal bolet, ale dalo se jít. Za celou dobu závodu jsem si vzal celkem tři ibalginy, a to hlavně kvůli bolesti nártů, kde mi to občas nepříjemně vystřelilo (jakoby křeč). Necelý kilometr sestupu tak nebyl moc příjemný, ale co jsem pozoroval ostatní závodníky, nikdo už zde nějak rychle nesbíhal, pár lidí mně předběhlo, jednoho nebo dva jsem zase předběhl já. Na 800 metrovém úseku ze Skalky na Tanečnici jsem potkal Aleše a Gabku, moje bývalé spolužáky z výšky. Aleš poznamenal, že jsme se asi deset let neviděli, a potkají mne zrovna tady. Podpořili mně tím, že pár desítek metrů šli se mnou, pak pokračovali opačným směrem vyhlížet závodníka, kvůli kterému tu byli. Z Tanečnice je to asi jeden kilometr. Bylo vidět, že jsme vstoupili do velmi turisticky exponované oblasti Pusteven, kde se nachází Stezka Valašska (chodník v korunách stromů) a další atrakce. Vyjet se tu dá lanovkou, čehož jistě turisté bohatě využívali a pak se dali na několika set metrů dlouhý výlet. To my závodníci, co už 78 km šlapeme, na trati jsem v tu chvíli byl už nějakých 14 hodin, jsme byli v jiné pozici. Velmi lehkým klusem jsem zatočil na místo, kde byla další občerstvovačka. I když zde byla možnost si vzít druhou polévku, tak jsem na ni jaksi neměl chuť a vzal si jen trochu salámu a chleba s nějakou pomazánkou (něco jako topinkovou). Samozřejmě jsem do sebe nalil i kofolu, které jsem odhadem za celý závod vypil asi tak šest litrů. Vysypal jsem také smetí (jehličí, drobné kamínky), které se mi dostaly do boty a zahájil sestup do Ráztoky, kde musí jít každý, který chce pomýšlet na lepší umístění (pokud by totiž někdo zvolil zkratku z Pusteven po vrstevnici rovnou na Radhošť, tak i kdyby nakonec měl super čas, ve výsledkové listině bude až za tím, kdo to šel třeba 29 hodin, ale šel přes Ráztoku).

Pustevny SO 11:53 (78.5 km; 1024 m n.m.); úsek 0:40:54

Z úseku na Pustevny jsem měl před zahájením sestupu obavy, neboť, i když jde o úsek poměrně krátký (2,5 km), tak zejména jeho první část je dost prudká. Už jsem docela cítil nohy, ale paradoxně tento sestup byl pro mě fajn, chvílemi jsem i běžel, jestli se tak dá nazvat poskakování po klikaté cestičce. Výhodou v celém závodu bylo, že mně vůbec nebolela kolena (nějaké to píchání) – zde se jistě zúročil trénink v horách, převážně na sjezdovce Javorový. Na tomto úseku jsem potkal opět již známého závodníka z Plzně, který dle jeho slov šel na pohodu s časem okolo 20 hodin (já měl tehdy ještě ambice trať zvládnout o hodinu rychleji), což jen dokládalo můj pomalý výstup na Čertův Mlýn a nic moc sestup z něho. Předběhl jsem ho a pak už jsem se s ním nesetkal. Závěrečný asi kilometr po asfaltce na kontrolu v Ráztoce jsem celkem slušně běžel, což bych ještě na Pustevnách neřekl. Ale jak se říká na takovém dlouhém závodě, krize přicházejí a odcházejí (škoda, že jen ta poslední už ode mě neodešla, ale o tom později). Občerstvovačka byla střídmější, a tak jsem pouze doplnil pití a obsluha mi nabídla čokoládovou tyčinku Deli. Vzal jsem si ji. Přece jen mně nyní čeká výstup na Radhošť, který má necelých 6 km, z toho skoro pět do kopce (poslední asi kilometr se už jde po široké cestě, oné hřebenovce z Pusteven, kterou hojně využívají davy turistů, kteří se zde (ve většině případů) nechávají pohodlně vyvézt lanovkou.

Ráztoka SO 12:31 (81.0 km; 580 m n.m.); úsek 0:38:14

S vědomím, že vstupuji do poslední pětiny závodu (do cíle zbývalo ještě něco lehce přes 20 km, takový slušný celodenní výlet pro běžného turistu), jsem nasadil opět poměrně ostré tempo (chůze) a odpichoval se holemi. Začátek stoupání vedl po asfaltové cestě, ze které se pak odbočilo už na cestu lesní. V tomto úseku se mi povedl opět dobrý kousek, když jsem se chytil závodníka, který měl dobré tempo. Po nějakém čase jsme se dali do řeči a šli jsme takto ve dvojici až na Pindulu (tedy nějakých 9 kilometrů). Závodník byl ze Slovenska a když jsme vystoupali na hřebenovku z Pusteven na Radhošť, poděkoval jsem, že mně „vytáhl“ nahoru. Poznamenal později, že jít ve dvojici je lepší. Moje řeč, můžete se navzájem podpořit, když jdete sami, tak tato možnost není. I díky této psychické pomoci výstup z Ráztoky na Radhošť jen 63 minut, což bylo super, vzhledem k mému stavu již notně unavených a otlučených noh. Na Radhošti jsme minuli sousoší Cyrila a Metoděje, pípli na předposledním vrcholu s tím, že do cíle zbývá posledních 15 km (to jsou odhadem ale ještě skoro tři hodiny cesty, vzhledem k tempu, které jsem měl, i když parťák ze Slovenska mě dost zrychlil. To se projevilo hlavně v sestupu na Pindulu (za 46 minut).

Radhošť SO 13:35 (85.5 km; 1129 m n.m.); úsek 1:03:27

Z Radhoště jsme začali sbíhat, pokud se tomu ještě dá u mě říct běh po sjezdovce a dále po trase, kterou jsem měl v hlavě nějak zafixovanou špatně (pouze seběhneme sjezdovku, pak bude taková louka, za kterou na Černé hoře-rozcestí již zahájíme krátké klesání na sedlo Pindula. Nicméně nějak jsem zapomněl, že reálná trasa byla asi tak 3x delší než moje představa, louka pořád nikde, jen další a další zatáčka. Moje záchrana byla, že se mnou klusal onen parťák ze Slovenska, a nechtěl jsem se ho pustit, ostatně on byl také rád, že běží se mnou. Poslední kilometr už byl pro mě fakt utrpení, nohy omlácené, unavené, ale nějak jsem se na poslední občerstvovačku skoulel. Tam jsem se s mým parťákem rozloučil, protože se zdržel o několik minut kratší dobu než já a nechtěl jsem ho zdržovat. Chtěl jsem se dát „do kupy“ než vyrazím na poslední vrchol. Tak jsem již tradičně dal kofolu, doplnil pití (vodu i kofolu), snědl trochu chleba a rohlík (vůbec letos jsem na občerstvovačkách dával přednost slané stravě, pokud byla). Také jsem se podruhé podíval na mobil, pohyboval jsem se okolo 270. místa celkově a kolem 70. v kategorii. Čili od Ostravice jsem se, i přes výše popsané peripetie, zlepšil a posunul ve výsledkové listině nahoru. Notně k tomu přispěl poslední úsek přes Radhošť, kdy jsem postupoval ve dvojici. Také jsem naposledy promazal nohy (na rozkrok už jsem kašlal, zatnu zuby, a i když to štípalo, tak jít se dalo). Na Pindule se to už nevzdává (pokud není nějaké vážné zranění). Čekal mně poslední kopec, Velký Javorník, posledních 10 km závodu, poslední desetina. Nicméně tato část cesty byla opravdu velmi výživná.

Pindula SO 14:21 (90.5 km; 550 m n.m.); úsek 0:45:59

Z Pinduly jsem vyrazil chůzí (na běh jsem už rezignoval, řka, že prostě do cíle dojdu), překročil hlavní silnici č. 58 vedoucí z Frenštátu do Rožnova a zahájil poměrně prudké stoupání. Z Pinduly na Javorník už to není moc velké převýšení, ale je to otravné a nepříjemné, musí se totiž ještě jít přes Zadní Javorník. Vzpomínám na můj závod v roce 2017, kdy jsme tuto část zvládli bravurně, no letos tento úsek Pindula – cíl byl pro mě jednoznačně nejhorší. Nazval bych to mordor. Nohy bolely, do toho kousal vlk, sem tam šílená bolest do kotníku (vzal jsem si v tomto úseku třetí ibalgin, ale na tu bolest už ani on nezabral) a aby toho nebylo málo, vyšlo slunce a bylo neskutečné vedro (poprvé v závodě). Javorník postihla kůrovcová kalamita, takže pokud v roce 2017 vedla trasa většinou příjemným lesem, nyní to byla vyholená pláň. Do kopce jsem funěl jako fabrika (na Zadní Javorník) a i druhou část, už ne tak prudkou jsem šel pomalu. To dokumentovaly doslova desítky závodníků, kteří mně v tomto úseku předběhli (a předbíhali dále i při sestupu z Velkého Javorníku). Věděl jsem, že nyní jsem ztratil veškerý můj náskok a v pořadí jsem se nakonec propadl o nějakých 40 – 50 míst (z pořadí někde kolem 270. místa celkově na 310. v jednotlivcích). V tu chvíli mi to už ale bylo jedno, už jsem si přál jen dojít, smolit na nějaké umístění. Poprvé za mou účast na B7 budu mít totiž v cíli podporu rodiny! Tak i to mně hnalo dále. Výstup na Javorník hodně bolel, metry se ukusovaly jen pomalu (doba výstupu mi zabrala 1 hodinu a 22 minut, což při necelých 5 km je postup rychlostí jen 3,4km/hod. – no jako běžný turista). Jenže já zrovna nyní nebyl běžný turista, ale závodník největšího horského maratonu v ČR. Nicméně vůbec jsem jako závodník nevypadal. Byl jsem spíše funící monstrum, co se posouvá krok za krokem na poslední vrchol závodu. Tam jsem dorazil 17 minut před čtvrtou odpolední. Byl jsem tak unavený, že jsem si na chvilku sedl (což na tomto kopci jsem dříve nikdy nedělal), popil kofolu a vtlačil do sebe tyčinku Nesquik. Nyní se jen skoulet do cíle. Věděl jsem, že těch asi 5,5 km bude krušných.

Velký Javorník SO 15:43 (95.1 km; 918 m n.m.); úsek 1:22:24

A také bylo to krušné, velmi krušné. I když to bylo jen 5 km, přišlo mi to jako věčnost, neskutečně se mi to táhlo, marně jsem vyhlížel první stavení ve Frenštátu, pořád nic. Sestup asi první dva kilometry vedl po klikatícím se, prudkém chodníčku, kde jsem samozřejmě neběžel, ale pouze krkolomně postupoval dolů. No mohlo to být ještě horší (vzpomínám na můj první závod B7, kdy jsem to šel dokonce pozpátku, abych ulevil stehnům), jakž tak jsem šel. Jenž ostatní závodníci kolem mě sbíhali. Ó jak jsem jim záviděl a vzpomínal jsem na rok 2017, kdy jsem to také sbíhal (pravda je, že jsem měl v nohách o 15 km a nějakých 700 výškových metrů méně). Když skončil prudký sestup, začala pro mě nejotravnější část závodu, 3 km zvlněnou krajinou do cíle. Běžet jsem nemohl, tak se to natahovalo, občas mě šleho v noze a já vydal nekontrolovatelný skřek. Bylo mi jaksi jedno, že mně slyší ostatní závodníci, kteří mně samozřejmě „ve vlnách“ předbíhali. Tento mordor trval celou hodinu. Při přechodu z lesa, přes pověstný mostek, za kterým se otevřelo naplno město a do cíle zbýval asi kilometr jsem už sténal a hekal (tak jsem si kompenzoval bolest). Moc mi nepomohlo, když mi ti, kdo mně předbíhali, říkali, že už to je jen kousek. Projít pod železničním mostem, alej. Zde jsem ještě předběhl jednoho závodníka, odhodlal jsem se totiž napnout zbývající síly a do cíle doběhnout. Už jen kvůli rodině a ostatním divákům. Dojít tam jako kulhající paragraf s bolestivou grimasou není moc důstojné. Tak posledních 500 metrů jsem to fakt rozběhl, byl to „morál“ a netrpělivě vyhlížel manželku s dětmi a jejími rodiči, kteří mně přijeli do cíle podpořit. Když jsem vběhl na červený koberec, odevzdal jsem manželce hůlky, starší kluci (označení číslem mého týmu) běželi vedle mě a nejmladšího, který ještě nechodí jsem vzal do náruče a posledních asi 50 metrů běžel s ním. Neskutečná euforie. Moderátor mně nazval, že mám silný genofond (viz video níže). Poslední pípnutí – k mému překvapení jsem to stihl ještě pod 20 hodin (moje hodinky šly trochu napřed). Kdyby mi tento čas někdo řekl před závodem, tak bych moc nadšený nebyl, ale vzhledem k okolnostem závodu jsem byl rád a spokojený. Vystoupat na pyramidu, kde jsem dostal medaili určenou pouze pro ty, kteří dokončí závod (pokud chcete tričko, stačí se jen přihlásit do závodu a přijít k akreditaci, nebo si ho koupit ve stánku). Pár fotek s našimi třemi syny, odevzdání čipu (vratnou zálohu 100Kč jsem nechal na dobročinné účely). Závod pro mě skončil.  

CÍL: Frenštát pod Radhoštěm SO 16:46 (101.5 km; 396 m n.m.); úsek 1:02:37

Bez pár desítek sekund jsem na trati strávil 20 hodin, absolvoval vzdálenost 101,5 km s převýšením asi 5500 metrů (to je jako vylézt na druhou nejvyšší horu světa K2). Co říci závěrem? Tento závod pro mě byl ve více ohledech jiný než předchozí. Poměřil jsem síly i s vynikajícími běžci, nejen s hobíky, šel jsem jako jednotlivec, kde byla obecně nabitější konkurence, zvláště v mé mužské kategorii. Mohu hodnotit, že jít to sám je (alespoň pro mě) těžší, než ve dvojici.

Pro milovníky statistiky

Číslo týmu: 856

Kategorie: jednotlivci, muži, 36 – 45 let

Název týmu: Genesis (ponechal jsem ten, který jsme používali dříve s Mirkem)

Čas na trati: 19 hodin 59 minut 24 sekund

Moje pořadí dle kategorií:

Celkově mezi jednotlivci: 308. z 2150 závodníků (moje umístění mezi 14,3 % nejlepších), v kategorii jednotlivců dokončilo 1532 závodníků (71 %), z toho bez zkratky došlo 1172 závodníků, 360 lidí použilo zkratku. Celkem se na start postavilo 2150 jednotlivců (618 závodníků, tj. asi 29 % závod jednotlivců nedokončilo).

Jednotlivci MUŽI: 263. z 1662 závodníků (moje umístění mezi 15,8 % nejlepších), v kategorii dokončilo 1182 závodníků (71 %); předběhlo mě tedy celkem 45 žen! = klobouk dolů!!!

Jednotlivci MUŽI 36-45 let: 103. z 580 závodníku (moje umístění mezi 17,7% nejlepších), v kategorii dokončilo 424 závodníků (73%)

A nyní malá ukázka toho, jak bych skončil, kdybych běžel s mým parťákem Mirkem v kategorii dvojic. S tímto časem bychom skončili devátí (kategorie muži 46-55 let); pokud bych byl já tím nejstarším článkem týmu, tak bychom skončili na 16. místě (kategorie 36-45 let). Zde je důkaz toho, že kategorie jednotlivců je o poznání těžší.

SESTŘIH VIDEA Z OFICIÁLNÍHO PŘENOSU ZDE (děkuji Tomášovi Czudkovi za zpracování)

Video, které natočil tchán z jiného úhlu pohledu ZDE (děkuji Radimovi Mikešovi)