Co je opravdu důležité?
Rozhodnutí
Poslední minuty minulého ročníku 5BV jsme s Lukášem stále opakovali slova – už nikdy, už nikdy, už nikdy. A přece se něco změnilo. Během jara Lukáš přišel s nabídkou, zda bychom nešli znovu. Zprvu jsem váhal, ale potom jsem svolil. Jedinou motivací bylo dát těch 5 vrcholů. Když jsme minule dali 4 bez tréninku v hrozném počasí, tak jsem měl naději, že po zkušenostech z loňska a při dobrém počasí by to mohlo jít. A tak jsem se rozhodl ještě protentokrát jít. Povolení mi dala i moje žena, které děkuji za to, že chápe (nebo se o to dobře snaží) mužské potřeby. Není to jednoduché, ale opravdoví muži jaksi mizí. Zmizela vojna, muži již nejsou tím, co bývali. V církvi se stále více objevuje to, čemu říkáme zženštělost. Závod 5BV je jednou z výzev, jak posílit specificky mužské potřeby výkonu. Ano, závod jdou i ženy, ale moje manželka říká, že tyto ženy jsou „chlapi“:-)
Před startem
Letos bylo úžasné zázemí velké sportovní haly v Čeladné. Na rozdíl od minulého ročníku jsme měli možnost předstartovní minuty trávit v teplých útrobách haly. Na místo jsme dorazili těsně před sedmou hodinou večer a šli se zaregistrovat, podepsali jsme list s pravidly, identifikovali se občankou a na ruku dostali pásek s číslem 138 – to bylo číslo našeho týmu. Následovalo vyzvednutí trička. Z dvou barev černé a hnědé jsme si vybrali to hnědé. Je opravdu hezké a bude nám připomínat to, co jsme prožili ve dnech 16.10. – 18.10.2010. Po registraci jsme se „složili“ na zem v hale a dali se do posledních příprav před startem. Olepil jsem si prsty na nohou náplastmi, dal si ještě tři rohlíky, díval se do mapy a připravil cestovní batoh. Původně jsem chtěl brát 90litrový, ale po doporučení Lukáše jsem provedl kompresi věcí a podařilo se mi vše narvat do batohu 45litrového! Úžasné! Batoh měl cca 11kg. Ale obsahoval mnoho věcí: dvoje náhradní boty, dvoje kalhoty, spodní prádlo, asi 15 párů ponožek, pláštěnku, dva dresy, teplou mikinu, lékárničku, 4 čokolády, 10 tatranek, 8 müsli tyčinek, 4 náhradní trička, 3 litry pití. Kromě toho jsem měl ještě plnou ledvinku věcí. Byl jsem však spokojen s objemem, méně pak s váhou.
V hale jsme se potom potkali také s Mirkem Marťákem, který neměl partnera (a nikoho do startu nenašel) a který se tedy vydal s námi. Podobně na tom byl i Adam s kamarádem, se kterými jsme se v již totálně zaplněné hale potkali těsně před startem. Jediný známý registrovaný tým byl ještě brácha od Hanky a jeho bratranec. Před startem byl rozhovor s člověkem, co závod 5BV vyhrál již dvakrát po sobě. Tento člověk se před týdnem!!! vrátil z ještě mnohem extrémnějšího závodu, který trvá 6 dní a 5 nocí (spal jen 6 hodin) – nechápeme. Ale i s takovými borci budeme startovat. Radí nám, jak závod vyhrát, ale uvědomuji si, že první podmínku už nesplňuji, jelikož zní, že musíte alespoň trochu trénovat, chodit. A to jsme s Lukášem nedělali. Opět jdeme do závodu nepřipraveni, s nulovou porcí natrénovaných kilometrů – tzv. „z gauče“. Máme zkušenosti z minula, které parádně zúročíme, ale chybějící trénink bude hodně poznat!
Blíží se desátá hodina večer a start. Připomínáme si pravidla, jsme varováni před medvědy. Atmosféra houstne, závodníci jsou netrpěliví. Posledních 5 minut a začíná odpočítávání… Letos nám bude vypomáhat s orientací v terénu Lenka. Vždy nám pošle po konzultaci se satelitní mapou nejvhodnější trasu na další vrchol.
Start
Je to tady, s úderem desáté hodiny se na 270 týmů vrhá pro obálku, do které se jim budou zapisovat časy z jednotlivých vrcholů. Aby nedošlo k ušlapání závodníků, první vrchol se objeví až po několika minutách. A mnohými je očekáván. Není to nic jiného, než nejvyšší bod Moravskoslezských Beskyd – Lysá hora (1324 m n.m.). Koukneme se do mapy a je jasné, kudy půjdeme. Po místních cestách to střihneme do Ostravice a pak už tradičně 8km stoupání na Lysou. Jenže nebylo to tak jednoduché, jak jsme si představovali. Vyrazili jsme ve velké skupině, spolu s Mirkem, Adamem a týmem Jirky. Spolu s námi šel „had“ tvořený z dalších desítek týmů.
1. vrchol: Lysá hora (1324 m n. m.), dosažen v SO 00:43, 15 km
Šli jsme ke kostelu v Čeladné a pak kousek po cyklistické trase, která zabočovala doleva, a my se odpojili správně doprava. Litoval jsem už zde spoustu týmů, které putovaly dále po této cyklostezce směr Frýdlant n. O. a tudíž je čekala velká zacházka, než dojdou do Ostravice. My jsme pokračovali již s poměrně malou skupinou více „přímo“ po místní cestě, která se nám však najednou ztratila a my se ocitli ve dvoře u nějakého stavení u hnojiště. No, to nám to fajně začíná. A tak jsem navrhl, ať to střihneme prostě po louce a les směr Lysá. A tak jsme šli. Louka, potok, les a znovu louka. Dostali jsme se na kopec zvaný Vrchy. To střihnutí se nám líbilo, neboť jsme jistě ušetřili čas. A tak jsme to střihli dále. Jdeme, jdeme a divíme se, jaká že to je fajná, posekaná tráva pod našima nohama. No aby ne – jsme na golfovém hřišti. Ale nikomu se nechce vracet na cestu a jít oklikou, tak vesele pokračujeme, dokud neuslyšíme silný hlas security „co tu děláte“. Děláme ze sebe blbce, že jsme se ztratili. Ochranka na to nenaletí. Ale omlouváme se a prosíme, aby nám tedy ukázal cestu ven. A tak jdeme za tlustým pánem s baterkou, po chodníku a přivede nás až k zamčené bráně. Otevře ji a jsme volní. Kdyby nás nechytil, museli bychom ji přelézat. Po chvilce jsme se ocitli na silnici vedoucí do Ostravice, po které jdeme asi 2 km. Projíždí kolem nás poslední vláček na Frýdlant a pak už jdeme po červené, směr Lysá. Stoupání je to kruté a dlouhé. Během výstupu již cítím, že dochází síly, že zvolené poměrně rychlé tempo, kterým předbíháme snad 20 dvojic, dlouho nevydržím. Musím říct Lukimu, abychom zpomalili. Kluci se už od nás odpojili, Mirek taky. Setkali jsme se však opět na Butořance, kde pijeme a doplňujeme poprvé energii. Je po jedenácté hodině. Následuje stoupání na Lukšinec a pak dále nahoru. Pořád nahoru. Otevírá se výhled na údolí. Počasí je suprové, ani nefučí. Ale je to dřina, stoupat nahoru, srdce bije o sto šest. Ke konci už to ale jde lépe. Vidina prvního cíle u prvního vrcholu dává sílu. K prvnímu vrcholu dorážíme v sobotu 00:43 v noci. Na Lysé to vypadá jako ve dne na nějakém turistickém pochodu. Je tu snad 50 týmů. Touto dobou se přes první vrchol hnalo nejvíce startovního pole. Po zapsání času do karty, jsme se dozvěděli vrchol druhý, kterým byl Gruník nad Horní Lomnou. No, potěš koště! To není zrovna blízko. Udělali jsme si však zaslouženou pauzu. Při přezouvání bot jsem dostal křeč do levé nohy. No super! Ale naštěstí po chvíli přestala. Převlékám se do suchého, kontroluji náplasti na prstech – zatím drží. Snažím se jíst, ale je to spíše povinné nucení. Hlad není. Přesto sním musli tyčinku. Přezouvám se do tenisek (dosud jsem šel v kotníkových Alpine Pro zimních), jelikož počítám, že půjdeme po asfaltu.
2. vrchol: Gruník nad Horní Lomnou (741 m n. m.), dosažen SO 05:21, 34 km
Z Lysé jdeme ale nakonec přímo po červené dolů na Ježánky. Klesáme a klesáme, snažím se co nejvíce používat hůlky a šetřit tak moje kolena. Mám na nich ortézu za pár korun, kterou mi daroval cestou na Ukrajinu Tomáš Ježek. Ale pomohla výtečně. A s koleny jsem neměl takřka vůbec problém. Snad jen chviličku, ale po jednom ibalginu bolest odezněla. Šli jsme podstatnou část s Mirkem, s ostatními známými už jsme se do konce závodu neviděli. Klesání na Ježánky ubíhalo dobře, pak pokračování na Bílý Kříž. Zde jsem si vzpomněl, že mě tu chytlo šíleně koleno minulý rok. Letos to tak byla mnohem větší pohoda (zatím). Chceme si nabrat pod Bílým Křížem vodu ze studánky, ale je tu delší fronta a nechceme čekat. Ještě máme co pít a tak pokračujeme až na Bílý Kříž k přírodnímu kostelu, kde na lavicích usedáme k odpočinku, vyměníme náplasti na nohou a sníme další oplatky. Vidíme něco šíleného – chrti se vrací (chrtům se říká běžci, co celý závod v podstatě běží). My máme na druhý vrchol ještě dobrých 10 km a oni už běží zpět. Maras. Tzn. že mají náskok už 20km. A to nepočítám dobu, při které se zdržíme hledáním neoznačeného druhého vrcholu. Navíc prožívám nepříjemnou situaci a volání na velkou stranu. Musím si odskočit. Není to nic příjemného někdy po druhé hodině ranní, v asi 5 °C… Ale pak je to úleva a můžeme pokračovat. Po hřebenovce pod Malý Polom se jde tradičně velmi dobře. I když je to 5 km, cesta ubíhá dobře, únava se nám zatím daří potlačit. U kapličky nás dohnal Mirek a většinu času jdeme s ním. V podstatě až na druhý vrchol. Jeho nalezení není úplně snadné. Jedná se o neoznačený vrchol, a abych pravdu řekl – když teď píšu tento článek a dívám se do mapy, musím konstatovat, že stále nevím, jak jsme k němu došli. Poradili nám předchozí týmy, na které jsme již narazili. Sami bychom to asi těžko našli, neboť podobných neoznačených hřebenů tu bylo povícero. Navíc se blížilo ráno a s ním i únava. Díky radě ostatních jsme po krátkém bloudění někde v lese, i mimo cesty (a stále ještě po tmě) pokračovali s několika málo dalšími týmy ke druhému vrcholu. Jak rádi jsme ho uviděli – no, bylo to jen takové místo v lese. Naše pozice byla okolo 80. místa. Dal jsem si rohlík, přelepil náplasti, vyměnil ponožky a vyrazili jsme na třetí vrchol, který znamenal vracet se podstatnou část trasy zpět – pro psychiku opravdu dobré! Byl jím totiž Smrk-sedlo (1139 m n. m.)
3. vrchol: Smrk-sedlo (1139 m n. m.), dosažen SO 12:30, 59 km
A tak jsme se vraceli. Kousek od Gruníka jsem chtěl vyzkoušet můj orientační smysl a chtěli jsme si ušetřit cestu a zkrátit to přes takový vrcholek. Jenže místo toho to bylo hrozné stoupání (šli jsme tehdy s Lukášem už sami) a zadělali jsme si možná na budoucí mozoly. Když kopec, který jsme chtěli zdolat, byl nekonečný, vrátili jsme se dolů po jeho stejné straně na cestu, kudy šly pohodlně ostatní týmy a asi i Mirek, kterého jsme později dohnali. Napojili jsme se na asfaltovou cestu vedoucí opět zpět pod Malý Polom. Ještě asi 10 minut jsem se Lukášovi omlouval za to, jak blbou cestu jsem navrhl, že nám ubrala síly. Nu ale už se nedalo nic dělat. Teď jsme šli již správně a nechali jsme tento menší „kufr“ za sebou. Kousek vedle Malého Polomu u cesty byl pramen, kde jsme načepovali vodu, udělal jsem si Tang. Zde nás Mirek předešel a říkal, že si cestou fajně za chůze zdřímnul. Bylo ráno, něco kolem půl sedmé. Když jsme nabrali vodu, vyrazili jsme směr Bílý Kříž, opět po stejné hřebenovce. Ale tentokrát jsme měli jaksi hodně sil a skoro jsme letěli. Fakt se šlo výborně. Během hodinky jsme byli na Bílém Kříži, opět u kapličky jsme si sedli, přelepili prsty, vyměnili ponožky – tato strategie způsobila, že jsme letos neměli skoro žádné puchýře. To už bylo krásně světlo. Setkali jsme se zde s Mirkem. Pak jsme pokračovali opět po modré na Ježánky. Cestou jsme se již stavili u studánky a vyčkali menší frontu, ale další voda nebyla jistá, kde bude. Nabrali jsme do plna, batohy ztěžkly a nás čekala jeden z nejšílenějších úseků celé trasy. A sice klesání po asfaltu až k hrázi nádrže Šance. Sice to bylo z kopce, ale zato strašně únavné, stereotypní. Když jsme si mysleli, že je k hrázi jen cca 2km, vyděsil nás turistický oznamovatel, že je to třikrát více. Hnus. Ale šlapali jsme. Nic jiného nám nezbývalo. Fyzický stav byl vcelku dobrý, ale cítili jsme otlaky na chodidlech. Lukáš říkal, že se mu drtí maso o kosti. Myslím, že to vyjádřil příliš naturalisticky, ale nohy po asfaltu dostaly pořádně zabrat. Cestou jsme potkali znovu Mirka, který měnil jeho pohorky na sandály. Poslední kilometr k přehradní hrázi Šance jsme již skoro sprintovali. Tolik jsme se těšili, že tento hnusný, nudný a náročný úsek budeme mít za sebou. Na hrázi se opakoval rituál na všech zastávkách – lehké posilnění, výměna náplastí. Byl to balzám nechat nohu dýchat volně na čerstvém vzduchu. Ale ke třetímu vrcholu jsme měli ještě přes 5km a to vše pouze do kopce. Alespoň změna terénu. Stoupali jsme dobře, alespoň do dvou třetin. Poslední třetina však pro mě byla mor. Únava, docházely síly – málo jsem jedl. Poslední kilometr se mi zdál jako deset. Hrůza a děs! Má chůze je tak pomalá, jak jen může být. Za každou zatáčkou už vidím cíl – třetí vrchol, ale on stále není a není. Přemýšlím, jestli nejsem blbec, že se tady tak trápím. Jdu, metr po metru. A čas 12:30 na třetím vrcholu je povzbudivý – podle mých pesimistických předpovědí jsem čekal dosažení tohoto vrcholu mezi 13:30 a 14:00. No ale radost z ušetřené hodiny mi rázem vzal název 4. vrcholu – Vysoká nad Horní Bečvou na hranici se Slovenskem. Pro řadu týmů to byl signál skončit. Na rozdíl od minulého ročníku, kde 4. vrchol byl jen cca 5km od základny, byl tento asi 5x dále. A proto rozhodnutí jít na 4. vrchol a dojít na základnu čítalo suma sumárum asi 55-60km navíc. Tedy ještě jednou tolik, co máme teď. Od této chvíle je to o psychice. Když se Mirek dozvěděl název čtvrtého vrcholu, rozhodl se závod ukončit a šel dolů do Ostravice na vlak. I tak ale podal výborný výkon! Rozloučili jsme se s ním a rozhodli se jít na 4. vrchol.
4. vrchol: Vysoká (1024 m n. m.), dosažen SO 17:56, 76 km
Vydali jsme se na Smrk. Uzávěrka 4. vrcholu byla stanovena na 21:00, což bylo bohatě dost času. Ze Smrku jsme přímo valili dolů po červené. Bylo to 3,5km, ale po chvíli se mi to zdálo jako celá věčnost. A zde jsem dostal největší psychickou krizi během závodu. Byl jsem psychicky na dně. Ok, říkal jsem Lukimu, i kdybychom to došli na 4. vrchol, nestihneme se možná vrátit zpět. Bylo to strašné, měl jsem strach, že zůstaneme někde za Vysokou trčet – co když se zraníme, nebo nastanou puchýře – co pak? Bude vůbec signál, abychom mohli dát zprávu? Opravdu jsem to chtěl vzdát. Když jsme dorazili na rozcestí s modrou, bylo na čase se rozhodnout. Buď jít po červené na základnu (cca 10 km) nebo pokračovat na Vysokou (cca 14km ještě plus cesta zpět). Času máme dost. Je 14:07. Lukáš mě přesvědčí, že to zkusíme dál. Má psychika se zlepší a svolím k dalšímu postupu. Mnoho týmů to zde otáčí na základnu. My jdeme dál. Už ne tak smrtícím tempem, ale jdeme. Dostáváme se dolů, opět na asfaltovou cestu 🙁 Ach jo. Ale je to cesta jediná a nejkratší, jak se dostat ke 4. vrcholu. Na trase kolem nás již je mnohem méně týmů. Ty lepší už jsou dávnou před námi, ty horší vzdávají. Jdeme do kopce 4km po asfaltu, cestou opět čepujeme vodu z potoka. Jsme v sevřeném údolí, kde není absolutně žádný signál. Cestou potkáváme jednu dvojici, se kterou se dáme dohromady a jdeme pak po žluté a červené směrem na Kladnatou, Grapu a na rozcestí silnic nad Horní Bečvou. Jeden z dvojice, jak se dozvídáme, je farář a zítra má mít prý bohoslužbu 🙂Cesta lesem je opět lepší a dokonce dostáváme chuť na pátý vrchol – cítíme se poměrně dobře, času je také dost (očekáváme být na 4. vrcholu okolo 18, což je původně o hodinu až dvě lepší, než jsme počítali na Smrku). Podporuje nás i ta druhá dvojice. Jenže ten optimismus se později začne vytrácet. Ocitneme se na křižovatce mezinárodní silnice směr Bumbálka. Kousek doprava byla minulý rok mládežnická. Nemůžeme uvěřit, že jsme až sem došli pěšky (v podstatě z Horní Lomné). To je jako bychom šli z týpek na Bečvu. Maras, říkám si. Ale naše cesta tu ani zdaleka ještě nekončí. Musím odpočívat. Rozvalím se jak dlouhý tak široký na krajnici silnice. Ta druhá dvojice prchá dál. Já už nemůžu, musím spočinout. Dále na Vysokou tak jdeme sami. Potkáváme týmy, co se vracejí (umístění okolo 50-60. místa). Jedni Slováci nám poradí, jak si to „strihnúť cez les“. Jejich rady se přidržíme, a i když je to kopec jako „prase“, ušetříme tak 2-3km, než kdybychom šli po žluté značce a pak po červené. Vydrápeme se přímo lesem až na tu červenou. Už se skoro setmělo. Psychika jde dolů a já už delší dobu pochybuji o pátém vrcholu. Jsem už skoro rozhodnut, že 4. je i letos náš poslední. Lukáš to stále ještě chce risknout. Čas teoreticky máme. Na 4. vrchol dorazíme těsně před 18. hodinou. Už je v podstatě tma. Zde zůstaneme asi 20 minut, občerstvíme se a dozvídáme se také 5. vrchol – Radhošť. Moje matematika je jasná – kašlu na pátý vrchol, protože to by znamenalo ještě cca 41 km, kdežto návrat na základnu je „jenom“ něco přes 20km. Teoreticky by se to dalo zvládnout, kdybychom šli „na krev“. Měli jsme na to ještě 14 hodin chůze (do 8 rána), ale po 20-ti hodinách chůze se na vše díváte jinak. Rozhodneme se tedy vrátit se na základnu. Čeká nás ještě pěkně dlouhá cesta. Lenka to spočítala na 23km. A tak něco před půl sedmou vyrážíme zpět.
Návrat na základnu – konec letošní trasy na cestě nad Horní Čeladnou, 93km
Zpět se chceme vracet po žluté, ale na rozcestí, na kterém by měla být, není. Tak přijdeme k jednomu stavení zeptat se na tu žlutou. Vyleze takový stařík s baterkou a o žádné žluté neví, pošle nás na Třeštík u hlavní silnice. Když mu ji chci ukázat na mapě, odmítne s tím, že tam stejně nic nevidí. To mě naštve. Budeme si zacházet. Spojíme se ještě s jednou dvojící, která se také vrací na základnu. Napojíme se na hlavní silnici a vracíme se 2 km na rozcestí, jak jinak než opět po asfaltu :-(. Pak se dostáváme na červenou, která vede přes horu Grapa. A zde přichází hrozná krize. I když je teprve cca 20 hodin, naše chůze se šíleně zpomaluje, sotva jdeme. Při pauze se navíc asi 10 m ode mě zjeví 2 svítící oči a štěkot. Pes! Jsem ale v pohodě. Je to asi tím, že jsem již tak zničený, že mi to je jedno a navíc mám tyčky. Když tak ho pořádně přetáhnu. Pak se ale ztratil. A my pokračujeme. Snáší se mlha. Musíme být velmi pozorní, abychom nezašli z trasy, bedlivě svítíme čelovkama na každý strom a když vidíme červenou turistickou značku, oddechneme si. Chůze se stále zpomaluje. Sotva se plazíme. Je mi blbě z pití. Asi jsem si to málo zředil. Pálí mě žáha. Ale nemůžeme tu zůstat – někde v lese. Ani auto by se tu nedostalo. Cestou vidíme 4 postavy ve spacácích, kteří to zabalili přímo na trase a spokojeně spí. Prvně jim moc závidím, ale pak si uvědomím, jaké to budou mít asi ráno, když se probudí a nebudou se moci s největší pravděpodobností ani hnout. To mě motivuje jít dál. Dostaneme se na rozcestí Lhotská. Zde je poslední možnost spojení se světem, neboť dalších 15km je údolí, kterému se dá slušně říct „zadek světa“. Žádný signál, nikdo nikde. Volám manželce, že se vracíme už na základnu, zdravotní stav je v normě, lepší než minulý rok. Psychika je už ale dost pošramocená. Naše pomocná navigátorka Lenka se nabídne, že nám zajede naproti na kole a přiveze teplý čaj a rohlíky s něčím. Budeme vděčni a domluvíme si setkání na Podolánkách. Měli bychom tam být tak do hodiny, hodiny a půl. Nyní je něco před 21:30. Čeká nás opět klesání po asfaltu. Ach jo. Pití dochází. Pijeme také přímo z potůčku. Když dojdeme na místo srazu, Lenka nikde. Tak řekneme dvojici, že tu končíme. Jdou dál. My čekáme na Lenku. Ale neobjevuje se. Začíná být zima, stále jsme mimo signál, blíží se 23 hodina. Situace hodně blbá. Původně jsme předpokládali, že na základně budeme okolo půlnoci. Ale nyní to již nevidíme jako reálné. Již natvrdo přemýšlíme, že to nedojdeme až na základnu. Je to strašně daleko a pořád po asfaltu. Ale zatím musíme jít. Nic jiného nám nezbývá. Není signál, abychom mohli dát vědět Dankovi o odvozu. Ujdeme asi ještě 1,5 km a potkáváme Lenku, která šlape na kole. Dá nám teplý čaj. Je přímo vařící. To zjistím na vlastní kůži, když se chci (nesmyslně) napít přímo z konvice a poleji si bradu. Toto rozhodnutí připočítávám na vrub únavy a utlumené mozkové aktivitě. Nicméně rohlíky s výborným kořeněným salámem bodnou. Pojíme a jdeme dál. Jdeme dál za signálem. Pořád nic. Stále stejný obrázek – zatáčka, les a nic. A tak pořád dokola a dokola a dokola. Nakonec si Lukáš půjčí kolo a jede za signálem. Já spočnu a jsem opravdu rád, že sedím. Nechce se mi jít tuto šílenou asfaltkou ještě dalších více než 5km (tato vzdálenost po 26 hodinách pochodu vypadá jinak než z Ropice do Těšína). Čas už dávno překročil půlnoc. A tak v podstatě vzdáváme závod necelých 6km před základnou. Možná se naskýtá otázka – proč? To jste již mohli dojít, ne? Ano, mohli, ale je to o prioritách. A ty se u mě za poslední rok změnily. Když vidím světla auta, pookřeji. Nastoupím a jedeme na základnu. Rozhodnutí nechat se svézt by mě mrzelo snad jen do doby, než jsme tuto zbylou vzdálenost jeli autem. I autem se mi to zdálo tolik šílené a opravdu si nedovedu představit, že bychom to měli dojít pěšky. A tak něco před jednou hodinou ranní v neděli jsme vešli do tělocvičny a odhlásili se ze závodu. Samozřejmě jsme přiznali, že jsme se nechali posledních pár kilometrů dovézt autem. To nás hodilo v konečné výsledkové listině asi o 140 míst dolů. O tolik míst bychom měli lepší umístění, kdybychom to vzdali po třetím vrcholu a došli na základnu po svých. Ale my se rozhodli jít i na 4. a zariskovat. Nepovedlo se tak, jak jsme si představovali, ale přesto jsem se svým výkonem spokojen. Jak slastně vzpomínám na ty chvíle v autě, kdy nám Danek a Petr Zybstrzanovi dovezli výbornou polévku a pak, když mě uvítala živého a relativně zdravého moje úžasná manželka a uložila mě ke spánku, na který jsem již 41 hodin čekal :-).
Závěr
Když porovnám oba ročníky – byly tolik jiné. Minulý jsme skončili 34., teď o 200! míst hůře. A přitom jsme ušli jen o cca 10 km méně. Přesvědčil jsem se, že bez tréninku není možné podat takový výkon, abychom došli všech 5 vrcholů. Na muže se musí trénovat. A my jsme netrénovali. Měli jsme však více zkušeností z minulého ročníku a to se projevilo ve zlepšeném zdravotním stavu po návratu. Ale to hlavní, proč jsem se rozhodl ukončit závod tímto způsobem, byla jistá změna priorit. Slíbil jsem manželce, že první je pro mě vrátit se v pořádku, než za každou cenu dát všechno. Vím, že 5 vrcholů bychom stejně nedali a 4. jsme dali již minule v mnohem horších podmínkách – i toto rozhodlo o tom, že se necháme odvézt, protože i kdybychom došli ze 4. vrcholu na základnu, přesto bychom skončili někde okolo 70. místa (tedy skoro o polovinu hůře než minulý rok). Ale i tak to byl silný a náročný zážitek. Při kterém jsem si ale uvědomil změnu hodnot v životě. Že více než umístění v žebříčku závodníků je zdraví a bezpečí, že více než přijít do prázdného domu z 5-ti vrcholy v kapse je přijít jen se čtyřma a padnout do náruče milující ženy. Důležitým momentem je také parťák. Lukáš mě podržel, abychom to nevzdali po třetím vrcholu. Když máte v životě někoho, kdo vás povzbudí, překonáte víc. A když máte Ježíše jako parťáka, překonáte vše! My jsme pět vrcholů nedobyli, ale dobyl jsem sám sebe, že jsem přehodnotil životní hodnoty – vždyť mít místo, kde se mohu vrátit, mít manželku, která mě miluje, vrátit se zdravý a relativně v pořádku je víc, než mít v kartičce šest zápisů.
Výsledky v kostce:
Tým č. 138
Název týmu: Asáel a Benajáš
Členové týmu: Ondřej Šimik (27 let), Lukáš Kubiena (23 let)
Start závodu: Pátek 16.10.2010 ve 22:00
Konec závodu: Neděle 18.10.2010 někdy okolo 00:30
Čas strávený na trati: 26 hodin a 30 minut
Počet dobytých vrcholů: 4
Počet ujitých kilometrů: cca 93 km
Celkové pořadí: 233. místo (z 278 týmů)
Časy na jednotlivých vrcholech:
1. vrchol: Lysá hora (1324 m n.m.), dosažen v SO 00:43;
2. vrchol: Gruník nad Horní Lomnou (741 m n.m.), dosažen SO 05:21,
3. vrchol: Smrk-sedlo (1139 m n.m.), dosažen SO 12:30; m;
4. vrchol: Vysoká (1024 m n.m.), dosažen SO 17:56,
Konec letošní trasy na cestě nad Horní Čeladnou, 93km, NE 00:30