Letos jsem se postavil na start Beskydské sedmičky již po páté, opět s mým osvědčeným parťákem Mirkem. Startovali jsme v kategorii Short (délka tratě 87 km). Počasí tentokrát nepřálo, neb většinu z necelých šestnácti hodin, co jsme strávili na trati, pršelo. V mokru, dešti, blátě a polovinu závodu i ve tmě a mlze jsme bojovali o přední umístění v kategorii (muži 35-50 let). Přesto, snad i díky drsným podmínkám, které se nedaly srovnat z minulým ročníkem, jsme se umístili jako loni na 9. místě (z 295 týmů – dokončilo jen 133 týmů a z toho nezkrácenou trasu jen 54 týmů). V celkové kategorii Short bez rozdílu věku a pohlaví, jsme z celkem 931 týmů skončili na velmi pěkném 18. místě (závod dokončilo jen 404 týmů, z nichž jen 161 nezkrácenou trasu). Oproti minulému roku to bylo polepšení o 23 míst. 87 kilometrový úsek s převýšením 5 000 metrů jsme zdolali v osobním rekordu 15 hodin 51 minut a 12 sekund. Podrobnou reportáž si můžete přečíst níže a alespoň takto absolvovat tento beskydský extrém. Pokud se vám bude zdát dlouhá, pak vězte, že Beskydská sedmička je také dlouhá a bez určité psychické odolnosti je velmi obtížné ji zvládnout.
PŘED STARTEM A START (Pátek 22:35)
Na povinnou registraci do Frenštátu pod Radhoštěm jsme jeli autem v pátek 1.9. po 16 hodině. Nebe bylo ocelově tmavé a začalo pršet. Byl to zatím nejdrsnější ročník B7 v její osmileté historii. Při registraci jsme obdrželi startovní číslo a čipy s číslem 801, také tričko B7 a pár reklamních předmětů. Ještě se vyfotit pro foto před startem (čímž se také aktivoval měřící čip) a jeli jsme domů udělat poslední přípravy na tento extrémní závod. Bylo 21 hodin, kdy jsem šel na vlak a zrovna v tu domu přišel takový slejvák, že jsem měl mokré boty ještě před samotným startem závodu (Mirek cestou na vlak zmokl též). Navíc při cestě na vlak jsem zjistil, že mi přestala fungovat jedna ze dvou čelovek. Psychika šla dolů. To to tedy pěkně začíná. Na náměstí Svobody v Třinci jsme dorazili asi 21:45, vyslechli si pár písní od místního zpěváka, poslechli zdravici starostů obcí, jimiž závod prochází, připomněli si těžký příběh Lukáše Hybla (popáleniny na 85% těla), jehož B7 v rámci charitativní akce podpořila (a také letos odstartoval závod pomocí speciálních přesýpacích hodin), přijali požehnání od faráře Wykreta, kde jsme si uvědomili, že jak zdraví, tak nádherné hory máme od Hospodina a konečně vyslechli hymnu ČR. Pět minut po půl jedenácté to vše vypuklo. Tři tisíce (tehdy ještě nadšených) závodníků odpočítávala posledních 10 sekund. Burácení motoru Tatry Karla Lopraise a start.
1. vrchol – VELKÝ JAVOROVÝ (9 km) – Sobota 00:01; pořadí 39. (19.) místo – kategorie SHORT (muži 35-50 let)
Závod jsme zahájili téměř z chvostu závodního pole, jelikož jsme se nemohli prodrat dopředu. V prvních stovkách metrů či prvních kilometrech jsme tak zahájili předbíhání co možná největšího počtu závodníku. Díky dešti, který nyní byl sice jen slabý, bude sjezdovka na Malý Javorový určitě rozbahněná, a což teprve potom, co jí projde tisícový dav. Běželi jsme mírným tempem přes třinecký lesopark, přešli mezinárodní silnici E75, kde se v tu dobu díky závodu, zastavil za asistence policie provoz, a pokračovali přes místní část Oldřichovice až pod sjezdovku. I přes déšť jsme opět byli povzbuzováni hloučky fanoušků. Nově jsme letos přecházeli i téměř dokončenou dálnici. Běželi jsme celou cestu, až pod sjezdovku. Letos poprvé jsme měli také gumicuk, který nyní, s odstupem času, nemohu než vynachválit. Mirek se za mně zapojil a já jsem nás táhl po sjezdovce nahoru, seč mi síly stačily. Bláto pod nohama klouzalo (závod jsem šel spíše v silničních! botách), a tak dostávaly zabrat i paže, které odpichovaly hůlky. Tempo bylo dobré a stále jsme spíše předbíhali. Díky všudypřítomné mlze nebylo vidět do údolí, ale na to by stejně nebyl čas. Na vrcholu sjezdovky opět pěkná kulisa fanoušků. To už jsme gumicuk odpojili a běželi po hřebeni (asi 1,5km) na první vrchol. To, že letošní B7 bude mokrá, bylo jasné, ostatně boty už byly teď mokré. Přesně minutu po půlnoci jsme pípali na prvním vrcholu.
2. vrchol – sedlo POD VELKÝM LIPOVÝM (15 km) – Sobota 1:02; pořadí 36. (18.) místo
Sestup z Javorového začal po prudkém, rozbahněném svahu. Připomínalo mi to, jak kdyby prasata běžela v blátě. Místy jsem spíše klouzal, jelikož mé boty vzorek spíše postrádaly, než by tomu bylo naopak. Seběh do údolí Řeky, nejprve po žluté značce a pak asi 3km po zpevněné svážnicovité cestě jsme stále běželi, ostatně jako všechny týmy kolem nás. Byli jsme v poli závodníků, kteří B7 určitě nemají za pohodový přechod hor. Mirek mě hlasitým „kanál“ vždy upozorňoval na odvodňovací kanál, neboť stoupnutí do něj by mohlo v pohodě znamenat i zlomený kotník a předčasné ukončení závodu. V Řece (čas sobota 0:26) byla první občerstvovací stanice, kde jsme se jen napili vody a iontového nápoje a pokračovali po další sjezdovce s průměrným sklonem 30° což při kombinaci s mokrou trávou, bahnem, ostružinami, mezi kterými vedl chodníček, nabízel opravdu nezapomenutelný zážitek. Ve stoupání jsem si doplnil energii musli tyčinkou. Předbíhat se nedalo, takže had závodníku se pomalu šoural nahoru, ale vzhledem k přední části startovního pole to šlo celkem dobře. To už dost pršelo, boty durch mokré. Měl jsem nepromokavou bundu, ale sucho pod ní nebylo, jelikož o morko se postaral pot. Na vrcholu sjezdovky jsme se dali do mírného běhu a pár stovek metrů chybělo do dalšího kontrolního měření – sedla Pod Velkým Lipovým.
3. vrchol – TRAVNÝ TRAVERZ (23 km) – Sobota 02:18; pořadí 36. (17.) místo
Následoval pro účastníky trasy Short rovnou sestup do Morávky (trasa Long pro sportovce vedla ještě na Ropici). Seběh do Morávky byl dosti hustý, neboť byla mlha, která dokonale rozptylovala světlo čelovky, do toho bláto a kaluže, takže několikrát jsem si nalil do bot i shora. Hlava musela být neustále ve střehu, neboť jediný chybný krok a odneslo by to minimálně nějaké to pohmoždění. Sil bylo ještě dost, a tak se běželo „co to dalo“ (v rámci výše nastíněných možností). V Morávce na druhé občerstvovací stanici jsme byli v 01:27 hod., snědl jsem jen trochu melounu a kus banánu se solí, doplnil vodu do camelbagu, dal i nějaký ten ionťák a bez zbytečného zdržování jsme se vydali dále. Pár set metrů potom jsme viděli závodníka sedícího na cestě – asi křeč v noze. Následovala už méně prudká, zato však stejně mokrá sjezdovka Sviňorky. Tou už jsme stoupali celkem osamoceni – to vypadalo optimisticky, neboť to znamenalo, že jsme spíše v čele závodu mezi prvními desítkami týmů. Tato psychická vzpruha mi dodávala sílu a tak jsem se vší táhl Mirka na gumicuku i do tohoto kopce (obecně se dalo říci, že já ho tahal do kopců a on mě z kopců – není nad výbornou spolupráci!). Dále se trasa opět dělila a naše pokračování bylo po traverzové cestě zařezané v masivu Travného. Strojové tempo doprovázené pravidelnými údery hůlek do asfaltové cesty nás přibližovalo dalšímu kontrolnímu bodu. V tomto úseku jsme se setkali pouze s jedním týmem, který nás přeběhl a my se postupně přibližovali ještě asi dvěma před námi. Na Travném (travez) jsme byli 18 minut po druhé hodině v sobotu ráno – stále za vytrvalého slabšího deště.
4. vrchol – LYSÁ HORA (34 km) – Sobota 04:19; pořadí 30. (17.) místo
Dále nás čekal seběh do údolí obce Krásná, která ale v tuto noc krásná nebyla. Teplota někde okolo 10°C, do toho vítr a déšť. Po vyběhnutí z kontrolního bodu jsem se na gumicuk tentokrát připojil já, jelikož seběhy jsou Mirkova specialita. Začínal jsem trochu cítit únavu, ale běželi jsme poměrně slušným tempem, takže jsme po cestě několik týmů předběhli. Sice jsem místy jen tak „pletl nohama“, ale Mirkovo „kanál“ vždy oživilo mé smysly. Při běhu po asfaltu jsem ocenil, že běžím v botách na asfalt:) Posledního asi půl kilometru, prudký svah po žluté už jsme se skouleli dolů a uviděli světla třetí občerstvovací stanice. Bylo 02:47 hod. ráno. Opět jsem si vzal trochu ovoce (meloun), napil se iontového nápoje i vody a doplnil její zásoby i do batohu, protože další občerstvovačka bude až za Lysou. Ještě cestou z Krásné jsem si vzal bagetu se sýrem a salámem, připravenou z domova. Jelikož byla pěkná kosa, kterou znásoboval fakt, že jsme byli mokří „kde to šlo“, tak jsme se dali v mírný poklus, než jsme odbočili z hlavní silnice. Po žluté značce jsme pokračovali na nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd. Už v první fázi – Pod Šebestýnu – se moje tempo zpomalilo, a tak gumicuk tentokrát do kopce převzal Mirek. Udělal dobře, protože tím naše tempo nepokleslo až tak, i když v této pasáži nás většinou ostatní závodníci přecházeli (odhadem 10 týmů). Nicméně jsme šli a výstup trvající 92 minut byl historicky na B7 náš nejlepší. I tak se mi to ale zdálo dlouhé, zvláště druhá pasáž k Malchoru. Vrchol Lysé a vysílač samozřejmě vidět nebyl díky mlze. Poslední kilometr stoupání po klikatém chodníku z kamenů, ideálního pro zlomení hůlek uběhlo už celkem rychle, protože se chodník pořád kroutil a výškové metry přibývaly. Horší bylo, že místy fungoval také jako potok s hodně špinavou, bahnitou vodou. Na Lysé jsme udělali asi desetiminutovou pauzu, abychom promazali chodidla vazelínou (pomáhá nohu držet v teple a tím zabraňuje nedostatečnému prokrvení a vzniku puchýřů) a také vyměnili ponožky. Naštěstí moc nefoukalo a byli jsme schovaní v závětří chaty.
5. vrchol – SMRK (46 km) – Sobota 07:17; pořadí 25. (16.) místo
Hned při sestupu z Lysé jsem snědl další ze svých doma připravených baget. Sestup z Lysé do Ostravice je vždy dlouhý. Tempo jsme si udržovali poměrně slušné. V první fázi to bylo hlavně o pozornosti, jelikož chodník z kamenů, smáčený vodou a pomazaný blátem přímo vybízel k pádu, nebo k vsunutí tyčky do díry mezi kameny. Museli jsme proto být opatrní. Tato fáze trvala de facto 3 km na Lukšinec. Cestou jsme potkali mj. i dívčí dvojici, myslím kategorie Long, kteří snad později vyhráli. Jistý si však nejsem – byla tma:) Z Lukšince vedla trasa po zelené turistické značce až na Albínovo náměstí. Byl to seběh v kamenech, kalužích, bahně. Snažil jsem se dávat pozor, kde šlapu, ale několikrát se nepovedlo a další přísun vody do bot. Z Albínova náměstí opět asfaltová cesta, kde jsme zvýšili tempo a předběhli několik týmů Mirkův „kanál“ opět nezklamal. Orientačně obtížnější úsek lesem (hlavně pro týmy, co to tady neznají), posledních pár set metrů znovu po asfaltu – to už jsme začali vnímat, že se rozednívá (bylo před půl šestou ráno). V Ostravici v areálu Na pile byla tentokrát zřízena speciální občerstvovačka s malou pyramidou B7 – jako polovina závodu – a velkým hangárem se stoly a lavičkami. Během dne tu bylo jistě živo, neboť to bylo centrum pro fanoušky i se závodem pro děti (Mini B7). Když jsme zde přiběhli my (v 05:31 hod.), tak zde ještě žádný program neběžel. Doplnili jsme tekutiny a tentokrát se občerstvili i teplou polévkou, která v ranní zimě bodla. Zkrátili jsme čas zastávky na minimum (i díky tomu, že jsme měnili ponožky již na Lysé) a pokračovali na velmi náročný úsek cesty – Smrk. Nejprve po asfaltové cestě, kdy jsem zapojil Mirka na gumicuk a slušnou chůzí do kopce jsme zahájili asi 800 metrové stoupání. To už se rozednilo tak, že jsme mohli schovat čelovky, o kterých jsme již v tu dobu věděli že je (naštěstí) nebudeme potřebovat, protože v cíli chceme být daleko před soumrakem. Tempo jsme si udržovali i po zpevněné cestě obíhající horu Smrček – díky tomu to netrvalo tak dlouho, navíc nás nikdo zezadu neatakoval, což vždy psychicky povzbudí. Následovalo velmi náročné, prudké stoupání do kopce se sklonem kolem 45° (takové schody), paradoxně ale tento úsek mám rád, jelikož se rychle nabírají výškové metry. Musel jsem doplnit energii Kofolou. Dále jsme pokračovali po červené značce traverzovým chodníčkem lemující Smrk až na rozcestí pod Smrkem. Většinou jsme šli sami, předběhlo nás jen několik (asi dva nebo tři týmy) spíše z kategorie Long. Poslední kilometr, který se mi vždycky táhl, se letos šel vcelku v pohodě. Roli hrálo i to, že jsme atakovali loňský čas, s tím rozdílem, že díky posunutému startu o půl hodiny, jsme měli půlhodinovou rezervu na náš loňský čas. Díky noční sms od manželky jsem věděl, že se pohybujeme okolo 13. místa v naší kategorii. Na Smrku bylo ošklivo, pršelo a foukal vítr. Organizátoři měli dokonce zabalené nohy v igelitových pytlích (později jsem se dozvěděl, že prý měl jít na Smrk i sám Libor Uher, jelikož být tam několik hodin je fakt maso).
6. vrchol ČERTŮV MLÝN (61 km) – Sobota 10:02; pořadí 19. (11. místo)
Proto jsme se na Smrku vůbec nezdržovali a ihned zahájili sestup do údolí obce Čeladná. Nejdříve to byl úzký chodníček, pořádně promáčený s řadou nebezpečných kořenů, takže náš běh připomínal spíš balet, jak jsme se snažili vyhnout pádu. Postupně jsme seběhli k chatě Hubertka, kde jsme udělali jednu z krátkých hygienických pauz. Týmů kolem nás pár proběhlo, pár jsme pak ještě dále předběhli, ale většinou jsme běželi osamoceni – což v závodě 3000 lidí není zas tak obvyklé, i když trasa je dlouhá. Po červené jsme seběhli a na rozcestí Polana (tento úsek je Mirkův oblíbený), abychom se pak po pár set metrech napojili na zpevněnou svážnicovitou cestu vedoucí až k další občerstvovací stanici v Čeladné. Na tento úsek si věříme, celý ho slušným tempem běžíme, já tažen Mirkem našim gumicukem, který stále více chválíme za práci, kterou odvádí. Na asi 4 km monotónním úseku, který díky běhu zvládneme za necelou půlhodinu, předběhneme asi 7 týmů a sami se nenecháme nikým předběhnout. Cesta je místy dosti kamenitá a tak cítím bolest chodidel. Ale musíme běžet dál. V tempu přibíháme do Čeladné k chatě Dukla, kde se mj. dozvídáme také naše průběžné pořadí v kategorii – jsme na 10. místě, ztráta na 9. místo činí pět minut. Zde si neodpustíme koupit si párek s chlebem a Kofolu, ovšem není čas si jídlo vychutnávat, tak to do sebe kopneme, doplníme vodu a vyrážíme dál, na pátý vrchol přesahující 1000 metrů nad mořem. Cesta vede po asfaltové cyklostezce kolem Malé Stolové. Vzhledem k tomu, že její sklon je pouze mírné stoupání, tak se rozhodneme klusat – takový ranní víkendový běh, řekl bych:) Nepohrdnu tím, že se znovu nechám zapojit za Mirka. V asi 3 km úseku nikdo před námi, nikdo za námi – jsme zcela osamoceni. To však nevadí, spíše povzbudí. Potom však začne velmi prudké a táhlé stoupání po žluté turistické značce směrem k vrcholu Malé Stolové. Až v jejím závěru nás předběhne skupinka z kategorie Long (mj. dvojice, která v kategorii nad 50 let obsadilo třetí místo), jinak jdeme osamoceni, což bylo asi dáno tím, že během z Čeladné jsme si vytvořili nějaký ten náskok. Na konci stoupání musím preventivně udělat ještě jednu výměnu ponožek, abych předešel vzniku puchýřů, protože cítím, že by se na chodidle mohlo něco rýsovat. Raději ztratit pět minut, než posledních 25 km kulhat. Následovala pro mně psychicky vždy náročná cesta po červené kolem Kněhyně, kde určitě turistický oznamovatel lže o délce kilometrů a závěrečných 500 metrů ne příliš náročného stoupání na 5. vrchol, který jsme dobyli dvě minuty po desáté hodině dopolední.
7. vrchol – RADHOŠŤ (70 km) – Sobota 12:10; pořadí 21. (12.) místo
Na Čertově mlýně jsem už dost cítil chodila, omlácená o kamenité cesty, a proto sestup ze šestého vrcholu byl doprovázen další krizí s notnou dávkou psychické přílohy. Vypustil jsem i několik vulgárních slov. Mirek mi o něco utekl, takže je naštěstí neslyšel. Prudký svah si vybíral svou daň. Další cesta více méně po hřebeni na Pustevny, přes vrchol Tanečnice už následovala za opětovného použití gumicuku, kterým měl Mirek táhl. Znovu jsme se dali v mírný běh, ale tento úsek z Čertova mlýna byl pro mně asi nejhorší z celého závodu. Naštěstí to netrvalo dlouho (31 minut) a byli jsme na Pustevnách – předposlední občerstvovací stanici, která mimo ovoce a sladké nabízela konečně i něco slaného (salám, zelí, chleba se škvarkovou pomazánkou), taky Kofolu. Ale paradoxně jsem ani neměl moc hlad. Vzal jsem si tak jen dvě kolečka salámu, kousek chleba s pomazánkou a zelím a kousek melounu, dokonce ani Kofolu jsem si nevzal. Dali jsme si ale druhou polévku. Čas na Pustevnách byl 10:34 dopoledne my jsme byli časově asi o 45 minut rychlejší, než minulý rok. Na sestup do Ráztoky jsem se netěšil. Krize z minulé půlhodiny odeznívala jen velmi pomalu a prudký sestup, při němž každé odpíchnutí hůlek bolí v loktech na náladě nepřidá. I přesto jsem se snažil, alespoň trochu, běžet. Na poslední necelý kilometr před kontrolním bodem v Ráztoce jsem se nechal opět připojit gumicukem, abychom mohli běžet znovu po asfaltové cestě. V Ráztoce bylo opět měření s tabletem, takže jsme znovu viděli naše pořadí v kategorii muži 35-50 let – nezměnilo se, stále 10. pozice. Následoval náš neoblíbený (hlavně psychicky) výstup na Radhošť. Nejprve po asfaltové cestě, kterou nedávno opravili (asi aby se to na koloběžkách sjíždělo dobře) – to ještě tempo byla slušná chůze. Jakmile jsme ale začali stoupat po zelené turistické značce (pro změnu jsem zase táhl Mirka já), tak tempo zpomalilo. Následkem toho se přes nás na tom asi 4 km úseku přehnalo několik týmů, naštěstí však spíše z kategorie Long. Poslední kilometr jsem už docela nenáviděl – přesně jsem věděl, jak bude vypadat, ale táhlo se to jako sopel. Když jsme se konečně po necelé hodině plazení objevili na hřebeni Radhoště, musel jsem doplnit energii tyčinkou Snickers. Poslední půl kilometr na Radhošť, byť po hřebeni, jsme jen šli, běžet se mi nechtělo. Jen tiše jsem záviděl několika lidem, kteří kolem nás projeli na kole. Z mlhy se vynořila konečně socha Cyrila a Metoděje a s ní kaple, u které byl další kontrolní bod. Bylo deset minut po poledni. Na Radhošti jsme zkusili poprosit pořadatele, zda by nenašli nějaký ibalgin či tak něco (svůj jsem si úspěšně zapomněl doma), protože jsem cítil dost silně chodidla a už i stehenní svaly a na seběh do sedla Pinduly jsem neměl moc pomyšlení. A vyšlo to! S poděkování a zapitím povoleného dopingu jsme se vydali dále.
Vrchol navíc – VELKÝ JAVORNÍK (81 km) – Sobota 13:46; 20. (12.) místo
První metry z Radhoště byly bolestivé – sjezdovka a její sklon k tomu ještě přispěly. S touhou jsem čekal, kdy prášek zabere. Naštěstí zabral a vlečen Mirkem na gumicuku jsem se zase rozeběhl. Raději běžet a být rychleji v cíli, než jít dvakrát déle dobrá rada, pokud to jde. Nám to jakž takž šlo, protože až na rozcestí Černá hora a ostatně i dále nás snad předběhl jen jeden tým opět z kategorie Long. Jinak jsme běželi vcelku osamoceně, cestou jsme potkali spíše několik turistů – už přestalo pršet (někdy za Pustevnami), ale v lese si toho člověk ani nevšiml. Když se podařilo běžet, už jsem tušil, že celkový čas bude lepší, než loni. Poslední dva kilometry na poslední občerstvovačku jsme už valili celkem slušně a ještě několik dvojic předběhli i tu, která měla startovní číslo jen o jedno větší, než my (802). Na Pindulu jsme doběhl ve 12:48 a už měli náskok na celkový loňský čas 58 minut. To vypadalo dobře. Takže jsme se ani moc nezdržovali, ale zde jsem si už Kofolu dal, k tomu kousek chleba s pomazánkou a zelím. Byl čas vyrazit na poslední vrchol, který se však do oficiálních 7 vrcholů nepočítá. Psychika šla prudce nahoru a tak jsme šlapali do kopce pro nás v nebývalém tempu, Mirka jsem táhl. Na začátku stoupání se k nám přiblížila dvojice, od které jme se dozvěděli, že jsou v naší kategorii (a tedy naši přímí soupeři), šli za námi asi stejným tempem a když řekli, že už rychleji nepůjdou, bral jsem to jako signál k tomu, abychom se jim ztratili. Po prudkém stoupání jsme se napojili na asfaltovou cestu vedoucí k Zadnímu Javorníku, přehodili gumicuk (Mirek táhl) a dali se v klus, abychom tu druhou dvojici dostatečně setřásli. Pak následovalo ještě jedno prudší stoupání, dále taková rovinka a závěrečné stoupání na Velký Javorník. Síla se vrátila, motivace pokořit čas 16 hodin na trase se zdála být více než reálná. Když to šlo, tak jsme běželi a ještě předběhli asi 4 týmy. Pípnutí na posledním vrcholu jsme si patřičně vychutnali nikým přímo neatakováni.
Cíl – NÁMĚSTÍ MÍRU FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM – Sobota 14:26; pořadí 18. (9.) místo
Ihned jsme se pustili do posledního seběhu na trase. Do cíle zbývalo 6 km, což v porovnání s celkovou trasou už bylo docela málo (i když vykládejte to někomu, kdo sotva jde) – naštěstí to nebyl náš případ. My jsme běželi, po klikatém chodníku. Zanedlouho nás předběhla dvojice, když jsme se ale navzájem informovali, že jsme každý v jiné věkové kategorii (oni nad 50 let), tak jsme se uklidnili, že se nebudeme muset navzájem nahánět. Nicméně jsme běželi dále, protože periferním viděním jsem viděl, že za námi běží ještě někdo další. Takže honem jim utéct. Prudký seběh vystřídal méně prudký, ale v jeho závěru Mirek uklouzl na bahně – naštěstí bez následků. Pokračovali jsme dále, zvlněnou cestou, ukrajujíc poslední 3 kilometry závodu. Za námi nikdo, což mě těšilo a nemusel jsem se stresovat z hektické cílové rovinky. Výběh z lesa přes most a jsme ve Frenštátě. Zbývá už jen proběhnout alejí a zatočit na ulici vedoucí na náměstí, odkud už slyšíme moderátora a publikum. Odepneme gumicuk, chytáme se s Mirkem za ruce a s nádherným pocitem vítězství probíháme cílovým obloukem – jsou čtyři minuty před půl třetí odpoledne a celkový čas se nám oproti loňsku podařilo zlepšit přesně o hodinu! V konečném pořadí jsme se ale i přesto umístili opět na 9. místě (v kategorii muži 35-50 let) – byla to nejnabitější kategorie i co do výkonů. V celkovém srovnání s ostatními závodníky na trase Short jsme obsadili velmi pěkné 18. místo, čímž jsme se posunuli o celých 23 míst oproti loňsku. Po vystoupání na pyramidu jsme obdrželi památečnou medaili, náramek na ruku „dal jsem B7“ a taky plechovku Kofoly. Zbývalo už jen dát si vytouženou klobásu a užívat si pocitu, který asi zná jen ten, kdo právě dokončil tento závod.
Statistika na závěr:
Tým: 801 GENESIS (Ondřej Šimik a Miroslav Marťák)
Kategorie: Hobby (Short)
Délka trasy: 87 km
Převýšení: 5052 m
Celkový čas: 15 hodin 51 minut a 12 sekund
Pořadí v kategorii SHORT: 18. místo z 931 týmů (dokončilo 409, z toho jen 161 nezkrácenou trasu)
Pořadí v kategorii Muži 35-50 let: 9. místo z 295 týmů (dokončilo 135, z toho jen 54 nezkrácenou trasu)
Tabulka časů
