V sobotu 19.8.2017 jsem se (již podruhé) zúčastnil Salomon Slezského maratonu. Počasí letos vypadalo dobře, bylo pod mrakem s příslibem deště v odpoledních hodinách. Do Dolní Lomné, kde se závod startuje i končí, jsem dorazil s parťákem Mirkem po 8 hodině ráno a v poklidu jsme provedli registraci, při které jsem dostal pytlík na boty Salomon, startovní číslo 154, lístek na polévku po skončení závodu a obdržel i čip, kterým bude měřen čas. Pak již předstartovní příprava – převléct se, promazat nohy, rozběhat a vzhůru do startovního prostoru. V 9:30 byl závod odstartován. První úsek – stoupání na Kozubovou jsem zahájil spíše pomalejším tempem, které jsem postupně zrychloval a z konce startovního pole se pomalu propracovával dopředu. Zvláště při závěrečném stoupání. Na hřebeni Kozubové už se dalo běžet. Seběh na rozcestí nedaleko kamenitého a pak po svážnici a modré turistické značce až do Košařisek. Úsek dlouhý asi 3 km jsem využil k doplnění energie a snědl Deli. Zanedlouho mě předběhl v seběhu Mirek, jehož jsem minul při výstupu na Kozubovou. V závěrečném úseku klesání jsem se pověsil za jednu dvojici a v solidním tempu okolo 11km/h jsem doběhl až na asfaltovou silnici do Košařisek. I přesto mě v tomto seběhu předběhla řada závodníků. Následující stoupání na Ostrý po žluté značce jsem zase některé z nich předběhl. Šlo se dobře, dotáhl jsem znovu Mirka a před ním se udržel až na první občerstvovací stanici u chaty Ostrý. To bylo také naposledy. Nicméně čas pod 2 hodiny na Ostrém (15km) byl rozhodně lepší, než minulý rok. Doplnil jsem vodu, dal si tabletu pro energii, kousek doma připravené bagety a následoval seběh po žluté značce tentokrát do údolí Tyry. Klikatá a kamenitá cesta byla náročná na techniku, cestou jsem viděl jak padajícího závodníka, tak dalšího, který byl podřený a šel zpět. Dával jsem si proto pozor. Ve stoupání na Babí vrch jsem prohodil pár slov o vhodnosti trekových holí s jedním ze závodníků. Doplnil jsem energii proteinovou tyčinkou. Závěr stoupání byl náročný, na hřebeni mi trvalo pár minut, než jsem to „rozdýchal“ – první krize. Postupně jsem se ale rozběhl – takový indiánský běh. Poslední kilometry na Slavíč – druhou občerstvovací stanici  jsem střídavě běžel, ozvaly se první lehčí křeče, ale nic hrozného, co by mě zastavilo. Na Slavíči jsem doplnil jen vodu a vzal si kousek banánu se solí. Hned jsem postupoval dále po červené na Lačnov v mírném poklusu. Pole závodníků kolem mě se „stabilizovalo“. Prudší sestup k Horní Lomné na svážnici. Táhlé, dlouhé klesání více méně po asfaltu. Zde jsem podruhé bojoval s křečemi, napil se kofoly, co jsem si nesl s sebou, ale celou dobu běžel (abych tento nepříjemný úsek měl za sebou). Asi nejnáročnější část byla stoupání na Kamenitý – díky tomu, že bylo pod mrakem, se šlo lépe než minulý rok, ale přece po 30km a 4 hodinách na trati jde každý kopec poznat. Otevřel jsem druhou kofolu a dal si další bagetu. Na Kamenitém (třetí občerstvovací stanice) jsem si vzal energetickou tabletu, ionťák a doplnil vodu. Snažil jsem se pravidelně pít. Směr Kozubová jsem vyrazil v podstatě osamocen. Opět křeče. Jeden z pořadatelů mě před stoupáním na Kozubovou informoval, že jsem asi na 116. místě (moc se nemýlil). Poslední stoupání bylo náročné, ale vidina toho, že mě čeká jen seběh, mě hnala kupředu. Z Kozubové už jsem sebral poslední síly a dal se do celkem slušného běhu. První dva kilometry jsem byl pořád sám, ve druhé časti seběhu mě předběhlo asi 5 závodníků. To už začalo pršet, ale většinou se běželo lesem, takže jsem ani moc nezmokl. Poslední tři kilometry po svážnici do cíle jsem běžel „co to dá“, chvílemi se otáčel, abych zjistil, zda za mnou někdo není (nebyl). Tak jsem si v klidu doběhl pro konečné 117. místo (ze 193. závodníků, kteří doběhli) v čase 5 hodin 33 minut a 28 sekund). Parťák na B7 Mirek mě předběhl o 13 minut a skončil na 99. místě. S výsledkem jsem byl spokojen, protože oproti minulému roku jsem si vylepšil čas o 45 minut.

Foto: Výstup na Kamenitý (34. kilometr) – doplňuji energii (autor fotky: L. Podolák)